Článek
Vezmu to hooodně zkratkovitě. Miluju Bollywood a vůbec Indii ve všech jejích podobách. A nějak se to stalo, že se ke mně dostalo i pár slečen všeho věku, kterým se ta spousta barviček, cingrlátek a zvláštní hudby líbí taky.
Když učit, tak pořádně
Jenže ono to není jen o tom hopsání, skákání a efektních gestech. Ten tanec z něčeho vznikl, něco předvádí a něčeho se drží. Písně mají i texty a ty je třeba při skládání choreografie reflektovat. A když už tedy je ta příležitost, tak propašovat k dětičkám i něco o Indii jako takové.
Počáteční snaha zaujmout má spoustu plusových bodů. Jen motání sárí (byť se v něm pak většinou nevystupuje) dá zábavy kopec. Oslaví se Diwali a Holi, udělají se nějaké indické dobroty… Ale to pořád jen tak trochu kloužeme po povrchu. Je třeba jít hlouběji.
Mahábhárata a jak na ni
Když mluvíte o starověké Indii, nemůžete tenhle epos minout. Ani my ho neminuli, v písni se zpívalo o Draupadí a jejím nekonečném sárí (Krišna jí tak zachránil před zostuzením, když ji chtěli svléci). Jenže Mahábhárata je tak obrovská a komplexní, že ji těžko vměstnáte do pár hodin výkladu. A já zestručňovat moc neumím – ne, když jde o téma, které mě baví. Tak jsem vymyslela systém zkratkovitých příběhů. Znáte to, nahodíte udičku, a pak ji rozvinete.
Holky byly jednou rozjívené, tak jsem na ně houkla: „Necháte toho? Rodiče se musí poslouchat, ne? A co jsem já? No tak…“ A když se uklidnily, dodala jsem: „Ale zas tak vážně to neberte. Nebo skončíte jako ta hezká princezna, co si ji nakonec mezi sebe rozdělilo pět bratrů.“ Přiznávám, zbytek hodiny už jsme nic nenatancovaly. Holky se nejdřív řehtaly jako blázni, pak si nechaly ten kousek pěkně povyprávět, a nakonec jsme se naučily pár muder, které s tématem souvisely.
Ale překvapily mě další hodinu. Každá si k tématu dohledala něco (bavíme se aktuálně o slečnách ve věku 8 až 12 let), daly to dohromady a zase bylo veselo. Skončilo to workshopem a další spoustou legrace. A přitom na počátku stačilo jen jedno jediné maličké naťuknutí.
