Článek
Stačí, aby vás navštívila tetička rakovina. Taková, se kterou nemůžete nic dělat a která všechno zařízne prakticky ze dne na den. A pak do toho ještě přijde tchyně…
Milan měl o svém pohřbu jasno
Už když se můj drahý poprvé vrátil od doktorů, věděli jsme, co bude. Šance na vyléčení prakticky nebyly – prý můžeme tak maximálně doufat v zázrak. Ten se nestal. A když jsme se všichni z toho šoku vzpamatovali, trval Milan na tom, že si předtím dá všechno do pořádku, abych pak neměla žádné starosti. Možná mu to taky pomohlo k tomu, aby se s tím lépe srovnal, nevím…
Řešili jsme všechno možné, všechny ty tisíce maličkostí, o kterých nevíte, dokud vám nezaklepou na dveře… A mimo jiné i to, jak to bude vypadat potom. Milan měl jasno. Ať mě prý ani nenapadne cpát ho do nějakého hrobu nebo urny. To tak. Hřbitovy vždycky nesnášel, bylo mu na nich divně. Jednou se přemohl, aby donesl na hrob kytku pro babičku, kterou měl rád, ale stejně pokaždé říkal, že příští rok už to neudělá. Že prostě ví, že babička tam není, že je to jen pitomý zvyk, co má z rodiny.
Jeho poslední přání je jasné – chtěl rozprášit v přírodě. Tam, kam jsme spolu často chodili. Tam se prý bude cítit dobře. A když na to přišlo, když jsem držela v ruce urnu s jeho popelem, chtěla jsem to udělat. Vážně, ale…
Přišla v noci…
Odpusťte mi teď trochu černého humoru, ale moje tchyně vážně v noci přišla. Ještě ten večer, kdy jsem si Milana vyzvedla. A chtěla ho. Bez legrace. Že patří do rodinného hrobu, že tam musí být, že je to tak správně. No, asi to zní hodně blbě, ale nedala jsem jí ho. Říkala jsem jí, na čem jsme se domluvili, ale odpálkovala mě.
To by prý Milan nikdy neřekl a já jsem jen sobec a nechci platit za rodinný hrob. Ale že je jí to fuk, že ona to zaplatí i za mě. A že jestli ho vážně někde vysypu, udá mě. Že je to prý trestné a budu z toho mít pěknou polízanici. Nazvala mě dokonce bezcitnou mrchou, které nezáleží na rodině.
A já jsem z toho úplně v háji. Byla jsem i u psychologa a ten mi řekl, že to může být pro Milanovu maminku možná jediný způsob, jak se s tím vyrovnat. Že někteří lidé prostě musí mít místo, kam za svými mrtvými chodit. A že Milanovi to už je stejně jedno. Jenže já si to nemyslím. Bylo to jeho poslední přání – copak ho můžu takhle obejít? Na posmrtný život asi nevěřím, ale co když… a navíc slib je slib. Zatím ho mám doma – a docela jistě vím, že je to přesně to, co by nechtěl. Ale vážně teď nevím, co mám dělat.
Autorský text, podle příběhu dobré známé. Řešení zatím nemáme – tchyně nepřistoupila ani na kompromis – kamarádky jí čas nabídly (to by snad prý podle ní u Milana prošlo). Co byste radili vy?
