Článek
Tenhle příběh je už pár let starý, ale zasmát se mu dá i po letech. Představte si mě jako čerstvou naivní novomanželku, která chce udělat radost své nové rodině. A kde jinde, než na tradiční pouti? Tchán i tchyně byli nemocní, takže jít nemohli – nu a tak jsem se rozhodla je potěšit alespoň tím, že jim něco prímového koupím.
Co jen vzít tchánovi…
U tchyně to bylo jasné, ta milovala keramiku všeho druhu a turecký med. Pucláček s pomněnkami a pořádný špalek medové pochoutky s mandlemi tak byl sázkou na jistotu. Ale tchán? Tam jsem tápala. Nakonec mi padl zrak na stánek s perníkem. Takovým tím ručně malovaným, kdy jedno střední srdce stojí 300 korun (jo, už tenkrát, dneska se ani neptám, za kolik by to bylo). Seděl v něm starší pán a dobře se bavil mou nevědomostí. Mě všechny ty vzory připadaly stejné.
Když mě oslovil, ráda jsem jeho pomocnou ruku přijala. „Potřebuju něco koupit tchánovi, pro radost. Asi si to chvíli vystaví a pak si to nadrobí do kafe. Asi je to jedno, jaký motiv, že? Který je pěkný?“ Uznávám, otázky jak od pitomce, ale já tehdy vážně nevěděla!
„Tady ten pán, jak jede na kohoutu. To je takový klasický motiv, to se mu bude určitě líbit. Koukněte, jinak tu jsou víceméně s holčičkami, to byste asi nechtěla…“ No, mělo mi dojít, že ten pohled, co na mě přitom hodil, nebyl dobrosrdečný, ale spíš poťouchlý. Nu, moje chyba.
Pán na kohoutu není obyčejný perník
Ještě cestou domů jsem si říkala, jak pěkný nákup jsem udělala. On se tchán trochu zajímal i o lidové tradice, navíc měl sladké rád – to lepší kombinaci jsem určitě vymyslet nemohla. A nadšení mi vydrželo přesně do chvíle, kdy jsem mu dárek předala. Hned na něm bylo vidět, jak se napružil. „To nemyslíš vážně, tohle? To mi jako dáš tady před mou manželkou? Fakt?“
Já z toho byla úplně tumpachová. To mu vadí to srdíčko, nebo co? „Počkej, já ti ukážu, dávat mi takové dárky,“ to už na mě vyběhl pěkně s perníkem v napřažené ruce. No, na nic jsem nečekala, vzala kramle ven. Vyběhl za mnou ještě před barák – a pak se zlomil v pase. Smíchy.
A já nevěděla, co. Mám se taky smát? Nebo brečet? Nebo zdrhat, než mu zase začnou sloužit nohy? No, vychutnal si mě, na tenhle jeho žertík nezapomenu. Prý jsem se tvářila dokonale! A pak mi to vysvětlil – když je na perníku muž jedoucí na kohoutu, značí to nevěru. Prostě na poutích se dřív mohlo cokoli, tak proto tenhle motiv. No a tím, že jsem mu to dala takhle před manželkou, jsem mu prý naznačila, že mu ona nasazuje parohy.
Když to vysvětloval, smál se u toho. Bylo mu jasné, že já to netuším ani omylem. Ale tohle si prý budu doživotně pamatovat. No, to tedy budu. A vy si to pamatujte taky – co kdyby náhodou.
Autorský text
