Článek
Hodně lidí chodí do zoo, aby viděli něco známého. A já se jim nedivím – sloni nebo žirafy patří rozhodně k nádherným zvířatům. Ale ne vždy jsou to také ta zvířata, kvůli kterým zoo primárně fungují. Mnohdy totiž ohrožená nejsou a chovají je tak nějak „navíc“ a „pro lidi.“ A platí to i pro některé druhy lemurů. Ty ale musím navštívit vždycky – jsou to moji oblíbenci.
Oblíbená lavička byla obsazená
V pavilonu, kam ráda chodím, jsou na pozorování těchto nevšedních primátů vybaveni přímo ukázkově. Můžete si totiž pohodlně sednout na lavičku přímo naproti sklu a kochat se jejich dovednými kousky. Lavička je dost velká na to, aby se na ni vešla klidně celá rodinka. Prakticky nikdy se tak nestalo, že bych si nesedla a nemohla si v klidu vypít dobré kafe z nedalekého stánku.
Ale tentokrát jsem měla smůlu. Na lavičce už někdo seděl. Vlastně seděli tam dva – paní na jedné straně a batoh na druhé. Moc jsem to nezkoumala. Říkala jsem si, že asi na někoho čeká. Dám si kolečko po pavilonu a s trochou štěstí už tu pak volno bude (nebo se prostě zeptám).
Jenže když jsem se vrátila (asi po čtvrt hodině), nebyla už lavička volná vůbec. Paní na ní totiž měla vyskládáno spoustu obrázků. Opravdu spoustu – volný centimetr byste tam nenašli. Už už jsem se chtěla ozvat, jenže něco mi na tom všem přišlo prostě špatně.
Poslední vzpomínka – asi?
Nějak divně se nad těmi obrázky hrbila a po chvíli mi došlo, že pláče. Mimochodem, na obrázcích byli samí lemuři – očividně kreslení dětskou rukou. A tak jsem se prostě vypařila. Pěkně potichoučku, po anglicku. Nemyslím si, že to, co se tady právě odehrávalo, si zasloužilo obecenstvo.
Byla jsem zvědavá, to ano – ale ne natolik, abych se odvážila takovou chvíli rušit. Pokud mohu soudit, loučila se tady paní s někým, kdo už tu není. Asi rád maloval lemury. Doma mi říkali, že jsem za ní měla zajít a zeptat se. Pomoci, utěšit. Ale představila jsem si sebe na jejím místě – já bych o něco takového rozhodně nestála.
Tak si myslím, že jsem nakonec udělala dobře, když jsem „jen“ vyklidila pole. Ale ta vzpomínka mi nedá spát… prostě nedá. Vždyť něco takového se může přihodit každému…
