Článek
Občanka si konec své platnosti nevybírá. Pokud byste si chtěli její výměnu načasovat na méně vytížené měsíce, museli byste si naplánovat svoje narození, svatbu, rozvod… Trochu složité, že ano? Anebo to plánování zkuste trochu jinak.
Fronta na úřadě? Kde?
Přiznám se, že různé on-line objednávkové systémy miluju. Nesnáším čekání ve frontě – je tolik dalších věcí, které bych místo toho mohla dělat (minimálně na zahrádce, i když jen na té předpanelákové se spousta nedodělků vždycky najde). Tak proč bych musela někde čekat? Objednám se na poštu, do banky, na úřad, k doktorovi (pravda, tam ty čekací doby občas haprují, ale nemůže být všechno dokonalé).
Ano, na úřad a do banky to jde taky, vážení. A moc lidí to neví nebo nedělá, protože alespoň u nás jsou pořadníky pořád volné. Když jsme loni na poslední chvíli vyřizovali dceři pas, protože se jako pátý náhradník dostala na školní zájezd, měla jsem obavy z toho, že předsezónní honba po pasech udělá své. Ale ne, i tady bylo volno. A stejné to bylo i mezi svátky s mojí občankou.
Mám čas, tak tam zajdu
Upřímně, já jsem se stejně potřebovala na chvíli vypařit. Na návštěvu se ohlásila nečekaně manželova tetička – kruci, a co čert nechtěl, on mi do toho skočil úřad (narychlo vyťukaný ve chvíli, kdy manžel ještě s onou dámou telefonoval, ale pššt). Klikla jsem si to pěkně na devátou – to akorát stihnu nachystat něco ke kafíčku a tetičku minout ve dveřích. Ať si kritizování naší domácnosti tentokrát užije někdo jiný.
Na úřadě bylo plno – jakože fest. Dorazila jsem dřív, abych stihla v klidu vyťukat kód (paní mě pak ujistila, že mi ten termín drží ještě deset minut, kdybych se prý opozdila – dobré vědět) a sedla si do čekárny. Hlavní téma hovoru spolusedících bylo jasné: dlouhé fronty.
„Mladá paní, to půjdete na řadu tak za hodinu,“ obrátil se na mě jeden (jen o trochu) starší pán. Ujistila jsem ho, že ne. Že jakmile se uvolní přepážka, jsem na řadě. Zeptala jsem se ho, proč se taky neobjednal? Čekat by tu nemusel. „To je moc složité, to člověka jenom zdržuje. To se mi nechce.“
Pár lidí mu to odkývalo, ale paní naproti mně, která by mi klidně mohla dělat babičku, se nedala. „Ale jděte, dvakrát kliknete a máte to. My se tak objednáváme všude.“ „No, když na to máte čas,“ děl pán a začal si prohlížet něco na telefonu (měl normální chytrý model, ne nějaký tlačítkový kus – digitální gramotností to tedy nebylo).
Blikla tabulka. Paní šla na řadu a já asi o dvě minuty později. Za pět minut vyřízeno a hotovo. Na nové občance budu zase vypadat jako pitomec, ale to už tak bývá, no. Super, to si ještě stihnu ve městě zajít na snídani, dát si kafe, obhlédnout ten nově otevřený sekáč…
Protože na úřadě měli samozřejmě strašnou frontu, znáte to, takže se určitě nemůžu doma objevit dřív než za tři hodiny. A všichni mi to budou věřit – kor když budu tvrdit, že se ten objednávkový systém zase nějak porouchal. Na tu technologii prostě dneska není vůbec spoleh. Tak víte co? Ani to s tím on-line objednáním na úřad nezkoušejte – ať nedopadnete jako já.
