Článek
Já si to z dětství pamatuju. Všechno to osahávání a otlapkávání od tetiček a babiček, které jsem nesnášela. A hlavně od dědečků. Já nevím, prostě mi to vadilo a vadí doteď.
Běž dá babičce pusu – a to jako proč?
A dcera je v tom po mně (syn je naopak kontaktní až až – nebo alespoň donedávna byl, pak přišla puberta). Když byla malá, babičce zamávala. Pozdravila ji – ale pusu, to ne. To se jí nelíbilo. A protože jsem si to z dětství dobře pamatovala (ono na velkých oslavách, jak se na jižní Moravě pořádaly, se tomu nevyhnete), velice rychle jsem si prosadila, že ona to dělat nebude.
Řekne si, že je to jenom pusa. Jenže v tu chvíli už nutíte díte do intimního kontaktu, do kterého se mu prostě nechce. A kdy to skončí? Až po ní v pubertě bude loudit nějaký úchyl pusu, ona si vzpomene na tu zasunutou vzpomínku z dětství, kde „pusa nic není“ a dá mu ji? Odkdy je třeba nastavovat hranice a učit dítě, že si nemá nechat všechno líbit? Podle mě už odmalička.
Když se děti nechtěly chovat u cizích, nedávala jsem je. Později do toho dorostly – obě. Syn dřív, dcera později. Respektovala jsem jejich hranice a když si je samy nastavily, všechno se uklidnilo.
Tuhle slečnu byste také bez dovolení hladili po vlasech?
Nehlaďte mi dceru po vlasech
Moje děti měly tu smůlu, že byly obě okaté a vlasaté. Dcera navíc vždycky se svými oblíbenými sponkami vypadala jak panenka. Což lákalo zejména starší dámy, aby si ji pohladily. Jo, jako psa. Většinou to stačilo říct jednou (a dcera se brzy naučila podvědomě těmto typům vyhýbat).
Ale jednou u byla hodně zaujatá hranicím na pískovišti. Místo báboviček jsme totiž stavěli věže s dráhou, po které se dolů ve spirále kutálela kulička. Boží nápad, líbil se úplně všem. Ale uplácat dráhu tak, aby kulička nikde nevyletěla a dostala se až dolů, to nebylo jen tak. A když jste ještě chtěli udělat tunel…
Ta stará paní tím přišla s vnoučkem a hned se hrnula k dceři. Začala ji hladit po hlavičce a říkat, jaká je to krásná holčička. Znáte to. Hned jsem se ohradila, ať toho nechá, že to dcera nemá ráda. Ta už začínala vrhat zlé pohledy. „Ale jděte, vždyť je taková pěkná, a ty vlásky…“ nedala se paní a pohladila ji znovu. Tu se dcera otočila, pořádně ji plácla po ruce lopatkou a odběhla kousek dál. A bylo haló, prý mám nevychované dítě.
„Já nevím. Někdo tu nevychovaný je, ale dcera to rozhodně není. Jí většinou stačí všechno říct jednou a už to nedělá, o vás to ale neplatí.“ Na to jsem si něco vyslechla. Ale víte, co? Já se se staršími lidmi nehádám. Ať se klidně vypovídají. Když je to baví.
Šla jsem za dcerou. K dráze jsme se už nevrátily, paní totiž obsadila lavičku hned u pískoviště. A to bylo nebezpečně blízko. A jestli jsem ji pokárala? A proč? Udělala snad něco špatného? Já si to nemyslím. Ani na psa se nemá bez dovolení sahat, natož na dítě…
