Článek
Dva roky zpátky. Klubovna chovatelů, dětský karneval a vstupné 50 korun. Standardní situace, řeklo by se. Bohužel nájem se zaplatit musí a jsme zájmový kroužek, takže po dětském karnevalu bohužel nenásleduje dospělácký, který by nájem zaplatil. Minimální vstupné tedy vybírat musíme. Někdo s tím ale má vážně problém.
Stojím, vybírám a nestačím se divit
Stojím, vybírám vstupné a najednou se kolem mě hrne dovnitř neznámá paní s asi tříletým klučíkem převlečeným za Spidermana. Neznám ji, ale to není až tak neobvyklé. „Naše“ děti si často zvou na karneval i kamarády, bývá potom mnohem větší legrace.
„Promiňte,“ řeknu možná trochu už moc nahlas a důrazně, protože uvnitř už zábava začala – a není zrovna potichu. „Prosím o vstupné 50 korun na každé dítě, rodiče mají vstup zdarma.“
„My nic platit nebudeme, do těch vašich her se nezapojíme, tak za co bychom platili?“ ohradila se.
„Zábava je pro všechny, takže vybíráme vstupné,“ namítla jsem.
„My hrát nebudeme, tak platit taky nebudeme,“ pokračovala.
„Platí všichni,“ nedala jsem se. „A promiňte, proč tedy na karneval chodíte, když vás nezajímá?“
„Jdeme vyhrát soutěž o nejlepší masku,“ prohlásila pyšně. Ehm, dobře, v koupeném kostýmku Spidermana. Nooo, tak jo.
„Výhry pro děti financujeme také ze vstupného, tak prosím o jeho zaplacení,“ pokračovala jsem.
„Nehádejte se s ní,“ ozval se jeden z tatínků stojících za námi. „Já vám to zaplatím, to je maličkost.“
Na dobrovolnických akcích spolupracuje spousta lidí, ze vstupného ale vážně nic nemáme
Ona dáma se vítězoslavně usmála, ale to měla smůlu. Na každé takové akci pracuje spousta lidí docela bez nároku na odměnu. Trávíme tím volné večery, bereme si volno v práci, kolikrát i leccos zaplatíme ze svého, jen aby to všechno stálo za to. A někomu se nechce dát pitomých 50 korun? „Platí všichni,“ trvala jsem na tom. „To bychom dali dětem pěkný příklad. Buď zaplatíte vstupné, nebo si najděte jiný karneval.“ Sáhla do peněženky, padesátikorunu po mně doslova mrskla (teď nechci soudit, ale bankovek velkých hodnot tam měla dost – ale kdo ví, možná šla zrovna třeba platit nájem) a zaplula dovnitř.
Stejně si ty peníze vezměte, na kafe
A tatínek za ní mi tu padesátikorunu navíc stejně dal. „Tu máte, to je pro vás. Dejte si něco dobrého na nervy, asi je dnes budete potřebovat.“ Poděkovala jsem, ale stejně jsem minci hodila do kasičky. Ona se bude hodit.
Hodní lidé ještě evidentně nevymřeli. A klučík? Lítal všude jak drak, shodil několikrát výzdobu a v každé soutěži byl první. Maminku jsme však stejně neuspokojili. Soutěž o nejlepší masku totiž nemáme. A nikdy jsme neměli. Máme soutěže, ve kterých nakonec něco vyhrají všichni, a tombolu i s cenami útěchy pro děti, které měly prostě smůlu na čísla a nic nevyhrály.
Co si o tom myslela ona paní, netuším. Před tombolou se vypařila jako pára nad hrncem i se svým malým Spidermanem. Asi šla otravovat na nějakou jinou akci. Líto mi bylo jen toho kluka. Co z něj asi vyroste, když odmalička vidí něco takového…
