Článek
Někteří badatelé navíc spekulují, že rukopis mohl vzniknout právě na území Čech. Ale k tomu se ještě dostaneme. Zaměřme se spíš na to, kdy byl napsán. Je totiž mnohem starší, než si většina lidí myslí.
Ke slovu přichází moderní věda
Podle radiokarbonové datace (přesnější metodu zatím nemáme) vznikla tahle kniha někdy mezi lety 1404–1438. Je psaná neznámým jazykem a doplněná množstvím ilustrací, které zobrazují podivné rostliny, neznámá nebeská tělesa, astrologická schémata a mimo jiné také velmi zvláštní lidské postavy v bizarních pozicích.
Kde se vzal název? Vznikl vlastně omylem
Název rukopisu odkazuje na Wilfrida Voynicha, obchodníka s cennými knihami, který jej počátkem 20. století koupil v Itálii a později přivezl do Spojených států. Lidé zkrátka a dobře nevěděli, jak ho pojmenovat, tak mu prostě spíše omylem přisoudili jméno toho, kdo ho přivezl. O jeho původu a autorovi to však nevypovídá vůbec nic. Je to spíš jen tak „spisová značka.“ Dnes je tahle zajímavá památka uložena v knihovně Yaleovy univerzity.
Jak rukopis vypadá?
Voynichův rukopis zaujme na první pohled svým malým, těsným písmem a propracovanými ilustracemi. Osobně mi to trochu připomíná nějaký těsnopis, ale kdo ví. Text připomíná zápis skutečného jazyka, nikoli pouhou náhodnou směs znaků – tomu nasvědčuje například tzv. Zipfův zákon, který odlišuje přirozené jazyky od náhodných kódů. Asi tedy nepůjde jen o náhodnou čmáranici, něco jako Lorem ipsum, které se používá při přípravě webových stránek (mimo jiné).
Ale dál toho vlastně příliš nevíme. Obrazy v knize zobrazují například různé rostliny, z nichž většina nepřipomíná žádný známý druh. To vyvolává samozřejmě spoustu spekulací. Někteří říkají, že by mohlo jít o nějaký fantazijní herbář, popisující flóru z jiného světa. Jiní mají zato, že se díváme spíše na symbolické rostliny s tajným významem.
Ale tím zvláštnosti tohoto spisu rozhodně nekončí. Další ilustrace ukazují nahé lidské postavy, tobogány připomínající potrubní systémy či astrologická schémata. Autor musel být obeznámen nejen s botanikou, ale také s astrologií a astronomií – a to alespoň na úrovni, která na první pohled vypadala profesionálně (v téhle souvislosti mě vždycky napadají rovnice, se kterými se údajně „trápili“ postavy z Big Bang Theory – na první pohled to vypadalo věrohodně, ale kdo se v tom trochu vyznal, tušil kulišárnu). Ale zpět k naší středověké záhadě.
Písmo rukopisu je složité, s mnoha kudrlinkami a zvláštními znaky. A to je víceméně vše, co o něm můžeme říct. Jazyk by podle odborníků mohl mít 20 až 30 písmen a struktura věty připomíná jak latinu, tak i semitské jazyky. Zvláštností jsou také spřežky podobné těm, jaké známe ze staročeštiny – ty je možné dohledat poměrně jednoduše, i když vlastně nevíme, co jednotlivá slova znamenají.
I já si trochu pohrála s AI a požádala ji, aby vytvořila novou stránku do Voynichova rukopisu
Historie rukopisu může sahat až do Čech
Prvním známým majitelem rukopisu byl císař Rudolf II., známý svým zájmem o okultismus a alchymii. Knihu údajně získal za značnou sumu (což by u něj nebylo nic pozoruhodného, rád utrácel za nejrůznější bizarnosti – ve sbírce mu nechybělo třeba ani největší semeno světa připomínající dámský klín) a předal ji svému osobnímu lékaři, Jakubu Horčickému z Tepence. Tady si chvíli poležela, aby se později dostala do rukou alchymisty Jiřího Bareše, který zaslal její část k analýze do Říma. Ta bohužel nic nového neukázala. A nakonec přešla k jezuitskému učenci Janu Marcusovi Marci.
V jezuitských sbírkách byl rukopis v bezpečí – a prakticky zapomenutý. Nikdo si ho nevšímal téměř tři století, než jej objevil právě výše zmíněný Wilfrid Voynich. Ten doufal, že narazil na ztracené dílo anglického filozofa Rogera Bacona (což by samo o sobě bylo terno), ale ukázalo se, že původ knihy je ještě záhadnější. A další historii už známe.
Teorie o původu a smyslu Voynichova rukopisu
Od té doby přešla staletí, ale účel a autorství Voynichova rukopisu zůstávají nevyřešenou záhadou. Teorií je vážně hodně. Mnozí badatelé předpokládají, že jde o herbář či lékařskou příručku. Mezi zastánce této teorie patří například spisovatel Nicholas Gibbs. Pokud se ho na rukopis zeptáte, vysvětlí vám, že jeho texty jsou vlastně překladem středověkých lékařských pojednání s doplněnými astrologickými poznámkami.
Další teorie naznačují, že by mohlo jít o alchymistický spis, psaný záměrně šifrovaným jazykem. To by bylo logické – alchymisté si svá tajemství pečlivě chránili a to by bylo, aby je odhalil každý, kdo jen otevře nějakou knihu! Zajímavostí je, že některé stopy směřují do Čech. Podle některých badatelů (včetně třeba mého oblíbeného spisovatele Arnošta Vašíčka) mohl být autorem například Angelo z Florencie, lékárník na dvoře Karla IV. a Václava IV. Ten by k tomu potřebné znalosti opravdu měl.
A ještě jeden pokus. Podle mě to není vůbec špatné
Jiní, například Karel Dudek, zase tvrdí, že rukopis je napsán zašifrovanou staročeštinou a autorem by mohl být Jiří Hanč z Limuz, což nebyl nikdo jiný než lékař Ferdinanda II. Tyrolského. I on by mohl potřebnými znalostmi disponovat. Ale kdo ví, jestli se tuhle záhadu povede někdy rozluštit. Zatím spíš tápeme ve tmě než cokoliv jiného.
Šifra, která překonala věky – bez nadsázky
Pokusy o rozluštění pokračují i v současnosti. V roce 2016 se o dešifrování dokonce pokusila i umělá inteligence. Za tímhle pokusem stáli vědci Greg Kondrak a Bradley Hauer. Bohužel to nevyšlo, jejich algoritmy totiž nebyly schopny text přesvědčivě rozluštit, mimo jiné kvůli odlišné gramatice a možným přesmyčkám.
Často se mluví i o snahách některých amatérských badatelů. Jednou z nejvíce zmiňovaných osob je například paní Irena z Čech. Na podporu její práce byla před několika lety dokonce uspořádána veřejná sbírka, která jí měla umožnit věnovat se luštění rukopisu naplno. A byla úspěšná, soudě podle zprávy, kterou posléze organizátoři rozeslali mezi veřejnost:
„Vážení přátelé, prosím, už NEPOSÍLEJTE DALŠÍ PENÍZE na podporu paní Ireny a jejího překladu! – O její práci a živobytí bylo štědře postaráno! Díky vám se vybralo přes 650 tisíc korun a většinu jsme už paní Ireně předali. Má tedy velmi dobré podmínky pro dokončení rukopisu. Děkujeme za vaši štědrost i laskavost, ale na chvíli ji pozdržte. VELMI DĚKUJEME.“
Jak je vidět, záhadnost tohoto spisu prostě nedá lidem spát. Přístup paní Ireny je však podle mě poněkud netradiční – a neváhala bych ho označit dokonce za bizarní. Posuďte sami: rukopis se totiž nesnaží klasicky dešifrovat, ale „vcítit se“ do jeho obsahu a intuitivně vnímat jeho příběhy. V některých případech pak hovoří o pasážích, kde údajně kněz popisuje svůj vnitřní boj s vlastní identitou (prý byl gay a to mu způsobovalo značné obtíže).
A co si budeme – tento způsob interpretace je mezi odborníky považován spíše za projev tvůrčí fantazie než seriózní bádání, a nelze ho brát jako seriózní pokus o rozluštění textu. Přesto i podobné alternativní přístupy dokládají, jak moc Voynichův rukopis fascinuje a inspiruje různé lidi napříč státy i generacemi. A bylo by v tom trochu symboliky, kdyby byl rukopis, který možná pochází od nás, u nás i rozluštěn, co říkáte?
Zdroj: Autorský text
