Článek
Cestou na trénink chodím okolo ruiny. Kdysi to byl asi pěkný rodinný dům, ale teď už by ho podle mě nezachránila ani drahá rekonstrukce. Jednoho dne prostě někdo přijde, ruinu zbourá, trosky odveze a postaví tu něco nového. Co mě ale hodně zlobí, je zahrada, která k tomuhle domu patří. Kdysi byla určitě krásná, protože dodnes na mnoha místech divočí mnoho zajímavých stromů a květin. A mezi nimi i petrklíče.
Žlutásků bylo každý rok méně a méně
Jsou to takové ty jednoduché, žluté. Jenže v plevelu a bordelu, který se do zahrady tlačí ze všech stran (a mnohdy i nějaký přibude, protože spoustě lidem slouží tenhle prostor jako odkladiště), prostě nemají šanci. Každý rok jich tak viditelně ubývá. A mě to mrzelo, protože jsem tyhle žlutásky měla vážně ráda.
A tak jsem se loni rozhodla. Zachráním je – alespoň ty, co rostou poblíž cesty (nikam dál rozhodně nepolezu, ještě by na mě něco spadlo). Tak jsem jednoho večera vzala lopatičku, kyblíček a pořádně teplou bundu a vydala se na akci.
Nebylo mi z toho úplně dobře. Pořád vstupujete na cizí pozemek, i když už nemá plot a vůbec to vypadá, že nikomu nepatří. Opatrně jsem vyryla asi osm kousků a porůznu je pak vysázela u nás na sídlišti. Vzhledem k tomu, že do podzimu přežily všechny a některé už letos zase raší (a u těch ostatních to rozhodně není vyloučeno), udělala jsem asi dobře.
Takhle vypadají. Snad nám letos na sídlišti pokvetou
Tak si představte, mladá paní…
Když jsem šla na trénink příště, zase jsem se před tím domkem, který má už to nejlepší za sebou, zastavila. Ta předešlá akce mi dodala odvahy a uvažovala jsem, jestli by se nedalo zachránit ještě něco.
„Lidi dneska nedají ničemu pokoj, víte to?“ kývala na mě přes plot stará paní, se kterou jsem se od vidění znala.
„Ale nepovídejte,“ odvětila jsem neutrálně a už v duchu uvažovala, jak se z téhle konverzace slušně vylíknu, protože pozdě na trénink jsem přijít vážně nechtěla.
„No jo. Si představte, někdo tady vyryl všechny petrklíče. A takové pěkné to tady bylo. Hned jsem volala policajty, ale znáte to. Než ti dorazili, už byl ten zloděj fuč. To beztak někde prodá, dneska jsou lidi hrozný.“
„No jo, to jsou. Promiňte, já musím,“ usmála jsem se, ale jen na oko. Uvnitř mi do smíchu rozhodně nebylo. Vážně někdo zavolal policajty kvůli pár kytkám a oni dorazili? A kdyby mě chytili, byl by z toho nějaký průšvih? Nebo by sami uznali, že jde o záchrannou akci? Jak se tohle vlastně dnes bere?
Chvíli jsem uvažovala, že bych se na policii šla přiznat. Snad by to tak hrozné být nemohlo. Ale pak jsem si to rozmyslela. V dnešní podivné době by mě následky mohly nepříjemně překvapit. Ale žádné další záchranné akce podnikat nebudu. Pro jistotu.
