Článek
O jménech našich dětí jsme měli jasno – žádná rodinná nebudou. Moje a manželova rodina se totiž moc nemusí, takže pojmenovat děti po některé ze stran? To bychom si to rovnou mohli jít hodit. Z toho by byla nejméně třetí světová. Jenže tchyně se rozhodla za své právo bojovat – a to dost nevybíravým způsobem.
Tak jí říkejte alespoň Bambulka
Dceři jsme vybrali trochu netradiční jméno – ale najdete ho v kalendáři, nebojte. Má biblický význam, dá se krásně zkracovat a zdrobňovat, prostě ideál. Jenže tchyně, jakmile zjistila, že budeme mít holčičku, nechtěla ustoupit: „Musí se jmenovat Michalka.“
Tak se jmenovala její dcerka, která bohužel v půl roce zemřela na vrozenou vadu. A když se tedy naše dcera narodila, tchyně jí začala říkat Michalka. A tečka. Bez ohledu na rodný list.
To nás s manželem neuvěřitelně vytáčelo. Tedy spíš mě, protože on byl pořád v práci. Přímo se s tchyní pohádat nešlo – to byste ji museli znát. Navíc jsme tehdy ještě bydleli ve společném domě. Tak jsem v naději, že se časem hrany obrousí, navrhla kompromis: budeme jí říkat nějakou přezdívkou.
Mně se líbila Bambulka. Dcera byla taková baculatá, s kulatým nosíkem. A tchyně na to kývla. Na chviličku.
Z Bambulky byla Brambůrka
Klid zbraní vydržel asi dva dny. Pak se z Bambulky stala Brambůrka. Tchánovcům to prý přišlo vtipné – „vždyť je to mimino, tak co.“ A já mohla zuřit nanovo. Marně.
Tak jsem si na protest tu přezdívku upravila. Z Brambůrky se stal Čipsík.
Znáte to – čipsík je brambůrka tak akorát k nakousnutí. Tahle přezdívka, původně vytvořená z trucu, se ujala. Dceři zůstala i teď, po patnácti letech (i když s tchánovci už dávno nemluvíme).
Podle mě je originální, mazlivá – a hlavně se jí taky líbí. Alespoň něco pozitivního po své tchyni mám.
P.S. Pokud mi zase budete pod článkem psát, že se strefuju do tchyní a že dělám z komára určitě velblouda, tak buďte rádi, že nemáte tu moji. Moc, moc vám přeju hodné tchýně a vím, že takové jsou. V okolí jich pár mám, jen ta moje se prostě nějak nevyvedla ;)
