Článek
Období, kdy jsme chovali myšky, považuji za velmi pěkné. Byly to dvě myší slečny – sestry. A i když s námi nebyly víc než dva roky, dodnes na ně s láskou vzpomínáme (poté jsme přešli na malinko déle žijící zvířátka, děti totiž jejich konec nenesly právě dobře). Ale jak se k nám myšky dostaly – to už je jiný příběh.
Manžel si přál na Vánoce myš
Za všechno může kamarádka Stella. Jednou jsme se tak v lednu sešly na dětském hřišti a ona na mě zničehonic vybafla, jestli nechci myši. „Ehm? Jako doma? Do spíže?“ Že prý ne. Pěkně domů, pro radost dětem. „To vám utekly z hadího terária nebo co?“ Na vysvětlenou – Stella vždycky chovala různé plazy a obojživelníky – a kočky. Jiné chlupáče nikdy.
A tak začala vyprávět. Manžel si přál k Vánocům myš. K počítači – samozřejmě. A protože si z něho chtěla udělat dobrý den, domluvila ve zverimexu živou výpůjčku. 23. prosince si myšku odnese a po Vánocích ji zase vrátí. Ať je legrace. Tohle komentovat nebudu – tahat zvíře zbytečně z místa na místo… No nic.
Jenže z jedné myšky se 24. prosince stalo myšek osm. Hádáte správně – máma myš měla 7 mláďat. Čtyři holčičky a tři kluky. Což o to – zverimexová paní by si je klidně zpátky vzala, ovšem s poznámkou, že i hadi se musí něčím živit. A to neprošlo.
Zkrátka a dobře…
Myšata se jim doma povedlo vypiplat. U nás pak skončily dvě krásné holčičky (bílá a strakatá), které se rychle ochočily a nebály se ani našich prcků. Bylo to první zvíře, které se naše dcerka naučila brát do ruky. A dodnes na to vzpomíná. Po dvou letech nás (za velkého pláče dětí) krátce po sobě opustily. A pak jsme začali chovat morčata – ale to už je jiný příběh…
