Článek
Nebo nechtějí? To těžko říct. Naštěstí se vždycky najde někdo, kdo jim s tím pomůže. Nedávno jsem třeba slyšela, že v jedné nejmenované firmě „bouchli do cesťáků“ a z jednoduchého formuláře je rázem práce na dvě hodiny. Což mnohdy vede k tomu, že si zejména starší lidé raději pracovní cesty hradí sami. Ale vážení, to tady už bylo před 30 lety.
Miluško, že mi vyplníš cesťák?
„Vyplnit cesťák je pohodička,“ říkávala svého času moje bábi. „Nic, z čeho by se měl člověk hroutit. Hodím na hromádku jízdenky, účtenku z hotelu, připočítám diety podle toho, kolik hodin jsem byla na cestách (mívala to vždycky hezky zapsané na kalendáři, protože kdo si to má furt pamatovat, že jo) a za deset minut mám hotovo. Tím to hasne.“
A dneska je to prý úplně to samé, jen ve formuláři musíte pár věcí trochu víc rozepsat. Opět to nevypadá na žádnou složitou matematiku. Jenže už za dob mojí bábi, a to je vážně těch 30 let zpátky, se našli lidé, kterým to prostě nešlo. Nebo spíš babi říkala, že jim to nechtělo jít. Bylo pro ně mnohem jednodušší koupit jí bonboniéru, čokoládu nebo kafe a poprosit o 10 minut jejího času.
To, jak moc firma vysílala své zaměstnance na služební cesty, jsme vždycky poznali na narozeninách. Kdo se trefil do dobrého období, měl vždycky spoustu čokolád a dalších podobných dobrot (protože babi to odmítala dlouho skladovat, co kdyby v tom byli moli). A kdo ne, ten měl smůlu a musel doufat, že příště to bude lepší.
Cesťák? Brnkačka, bývá to horší
Ale pojďme pryč od cesťáků – mám jinou perličku. Porodné. To už je jiná písnička! Tady si stát najednou hraje na instituci, která ztratila paměť nejméně třikrát za sebou (tedy alespoň to tak bylo dva roky zpátky). Ať mi nikdo netvrdí, že nemají v systému uložené informace, které po mně chtějí doložit. Ale ne, pěkně papírek po papírku, razítko po razítku a hezky osobně, pokud nemáte elektronický podpis (datová schránka nestačila, smolíček).
Začneme pěkně zostra – je třeba dodat průkazy totožnosti všech, kdo žijí v domácnosti. Protože co kdyby stát zapomněl, že ty občanky a rodné listy vydal on sám? No jo, ještě aby to úředník někde hledal. Pak nesmí chybět ani potvrzení o příjmech všech osob v domácnosti. Jasně, tohle už se přece stát taky nikde nedozví, že jo. Těch databází má prostě málo a jako bonus ani nejsou navzájem propojené. Njn, co se dá dělat.
A když některé dítě z domácnosti dostává výživné, musíte doložit i to. Je to prý proto, aby se zajistilo, že si nově narozené dítě (se kterým nemá plátce výživného fakt nic společného) nebude nárokovat podíl. Upřímně, tohle vysvětlení od úřednice jsem nepochopila a kamarádka, kterou jsem na úřad doprovázela, taky ne. Ach jo, takže další papír a přijďte příště.
No a pokud je někdo z rodiny student, tak šup, potřebovat budete ještě potvrzení o studiu! Protože je fakt důležité vědět, jestli ten člověk ve dvaceti sedí v lavici, nebo se třeba někde poflakuje po brigádách. Nechápu. No, ale je to ještě lepší.
Tak jsme všechno poctivě posbírali a odevzdali. A co se nestalo? Chybka! Omylem jsme dodali potvrzení o příjmech za špatné čtvrtletí. No jo, stane se, na nápravu jsme měli osm dní. Jak to napravit? Můžeme to přinést osobně, poslat poštou, nebo s elektronickým podpisem. Datová schránka opět nestačí. Prý není jisté, že to píše a posílá opravdu její vlastník. Hmm, tady je zase někdo papežštější než papež – nebo si z nás úřednice dělala dobrý den.
No, ale porodné bylo nakonec vyřízeno kladně. Sice si člověk pár dní připadal jako v nějakém byrokratickém kvízu, kde správná odpověď vlastně neexistuje, ale co.
Takže kdo si myslí, že cesťák je otrava, ať si radši nezkouší cokoliv žádat od úřadu… Jinak přijde o poslední zbytky nervů. A mimochodem, jo – taky jsem dostala kytku. Orchidej v květináči. Ty miluju. A v mojí oblíbené pastelkově růžové. Ale nebýt to kamarádka, tak do takové akce už příště rozhodně nejdu. Děkuju pěkně.
