Článek
Cesta vedla úzkou silnicí mezi poli a lesy. Byla už skoro tma. To zvíře jsem spatřil na poslední chvíli – vyskočilo z příkopu přímo přede mně. Ještě předtím mi přes cestu přeletěla slepice, měl jsem to čekat. Zabrzdil jsem tak prudce, že jsem se dostal do smyku, ale nepomohlo to. Ozvala se rána a ostrý zvuk rozbíjející se karoserie. Pak už bylo jen ticho.
Nebyla to srna
Vystoupil jsem a pohlédl na tělo ležící vedle cesty. Ne srna – ale fenka, hodně podobného vzrůstu. Ještě dýchala, ale věděl jsem, že je to jen otázka minut. Poklekl jsem k ní a položil jí ruku na hřbet. Její kůže byla teplá, srst jemná, ale když jsem se dotkl jejího krku, něco mně zamrazilo. Otevřela oči. A ty oči… nebyly zvířecí. Byly příliš lidské. Jo, možná si to teď jen zpětně fantazíruju. Ale ne, nemyslím si…
Zatajil jsem dech. Fenka s posledním vzdechem otevřela tlamu a zdálo se mi, že slyším něco jako šepot. Něco nesrozumitelného, ale děsivého. Ucukl jsem rukou a narovnal se. Ne, tohle je jen hloupá sugesce. To zvíře už je mrtvé a já tu nemám co stát.
Rozhlédl jsem se kolem – silnice byla prázdná, nikdo neviděl, co se stalo. Mohl jsem prostě nasednout do auta a odjet. Jenže ta fenka měla obojek. To zvíře někomu patřilo. Jeho majitel si zaslouží vědět, co se stalo.
Ve vesnici mě odkázali na čarodějnici
Když jsem projížděl vesnicí, začal jsem se ptát. Brzy bylo jasné, o jakého psa jde. Prý patřil místní čarodějnici. No nazdar, pomyslel jsem si. Je tu paní, co ji nemá nikdo rád, a já jí ještě zabiju psa.
Ale k tomu domku na okraji vesnice jsem došel a zazvonil. Ta paní, co vyšla, mi připadala normální. Jasně, trochu ošuntělé oblečení, ale návštěvu asi nečekala. Jinak mi na ní nic zvláštního nepřišlo. Stačilo pár slov a paní se doslova sesunula k zemi. Mumlala něco o své nejlepší přítelkyni, co zemřela už podruhé. Nerozuměl jsem tomu, ale začal jsem o ni mít strach. Ještě chytne infarkt nebo tak něco. Vypadala, že toho psa má fakt ráda.
„To nic, to bude dobré,“ snažil jsem se ji uklidnit. „Vždyť to byl jen pes…“ Jo, hned bych si za ta slova nafackoval, ale já fakt nevěděl, co mám dělat.
„Jen pes?“ zasyčela. „Jen pes? To vám nedaruju.“ V tu ránu jakoby ji vyměnili. Z očí jí sršelo něco nepopsatelného. Vyskočila ze země jako laň a práskla za sebou dveřmi. Nevěděl jsem, co mám dělat. Vrátil jsem se pro psa a dovezl jí ho, ale už mi neotevřela. A pak se všechno začalo kazit.
Smůla se mi lepila na paty
Začalo to vysklením okna – v naší klidné čtvrti, kde se doteď snad nic podobného nestalo. Andulka nám uletěla a už jsme ji nenašli. Projekt, na kterém jsem dělal, byl zamítnut a já přišel o velké budoucí prémie. Syn si zlomil nohu a druhý den mu ještě z kolárny ukradli kolo. A další a další maličkosti… Po měsíci jsem byl zralý na blázinec.
Ale pořád mě nenapadlo, že by to mohlo mít souvislost s tou nehodou.
Kolegyni v práci, které jsem to vyprávěl, už to bylo divné. Sice o té nehodě nevěděla, ale vytrvale mi opakovala, že mě někdo uhranul nebo proklel. A nakonec mě dostrkala ke své kartářce. Na tyhle nesmysly jsem doteď nevěřil, ale když už nevíte kudy kam, necháte si prostě vyložit karty.
Za poctivost se platí
Ale k tomu nedošlo. Ta paní ode mě uskočila už ode dveří. Prý ze mě jde něco špatného. Nějak mě očistila či co a teprve potom jsem mohl dovnitř. A hned začala mluvit o prokletí. No, zkrátím to, protože se mi to ani moc nechce popisovat. Donutila mě projít všechno špatné, co se mi stalo, a došli jsme až k té nehodě. Ukázalo se, že tu vesnici i tu paní, o které byla řeč, dobře zná.
A prý nejsem první, kdo tu takhle je. A že ze mě to prokletí sundá. Líčila to tak sugestivně, že jsem teda kývnul. A stálo mě to dalších šest hodin volného času (respektive šest sezení) a pěkných pár tisíc za její čas, bylinky, nějaká zaříkadla, čaje a bůhvíco ještě. Ale pomohlo to. Fakt že jo. Ale skrz tu vesnici už nikdy nepojedu a fakt lituju všechny, co tam musí žít.
Vždyť já to tenkrát neudělal schválně, ten pes mi tam prostě vběhl. Kdybych ujel a k ničemu se neměl, nic by se nestalo. Místo toho jsem prožil vážně pekelný měsíc a bojím se, kam až by to došlo, kdyby to prokletí pokračovalo. Takhle to odnesla „jen“ andulka, můj syn, finanční rezervy a moje nervy. Ale kdo ví, kam až by to mohlo zajít.
Napsáno podle příběhu kamaráda. Většinou to bereme jako historku k pobavení u piva, ale kdo ví. To auto tenkrát nebourané opravdu měl…
