Článek
Ano, já vím, že poslouchat se nemá – jenže já jezdím vlakem tak často, že to občas jinak nejde. I v kupé vás může překvapit spolucestující, který celé čtyři hodiny nezavře pusu, protože s někým telefonuje (v tomhle ohledu jsou nabíječky ve vagónech vážně zlo).
Byl to noční vlak…
Jenže tady se sešlo hned několik okolností, díky nimž asi vlastně můžu tenhle příběh sepsat.
- Tak za prvé: byl to noční vlak.
- Noční vlak s ještě nevyčerpanou zásobou alkoholu.
- A porouchalo se mu topení, takže prostě nešlo nic jiného, než mít otevřené dveře, aby člověk na konec cesty nedojel jako pečenáč.
A tak se stalo, že moje kupé bylo hned vedle dalšího, plně obsazeného mladými dámami. Už při jejich příchodu to vypadalo, že už drahnou dobu slaví a už mají něco nakoupeno. A ve vlaku si dokoupily zbytek. Velmi brzy jsem zjistila, že část těch dam pracuje někde na privátu a druhá tam pracovat chce. A to byste se divili, co se člověk nedozví.
Smrděj mu nohy, ale je žádaný
Nejvíc mě zaujalo vyprávění o kravaťákovi, co měl děsně smradlavé nohy. Prý to byla taková rychna, že museli pokojík před dalším zákazníkem půl hodiny větrat. „On o tom moc dobře věděl, si myslím,“ tvrdila vypravěčka. „Pořád po mně po očku koukal, tak nějak divně. Možná ho zajímalo, co já na to. Jenže já už to nějakou dobu dělám, mě to nerozhodí. Když teda chtěl masáž nohou – a pěkně dlouhou – vzala jsem ten nejvoňavější olej, co jsem našla, a trochu to pomohlo. Ale měla jsem co dělat. Pak už chtěl naštěstí jen masáž – víte kde. A to už bylo za chvíli. Ale dal mi na odchodu litr navíc. Že prej jsem ho před obchodní schůzkou pěkně naladila, tak si to zasloužím.“
„Tak to jsi ho pak chtěla pořád, ne?“
„Ne. Byl to fakt nechutný. Ale řekla jsem to dalším holkám a vždycky se o něj popraly, když přišel. On na to má asi nějakej fetiš, ale to si snad na těch nohou musí něco cíleně pěstovat, jinak to není možný.“
Inu, i takové umí být nejstarší řemeslo. To tedy děkuju pěkně.
