Článek
Její příběh připomíná hollywoodský scénář, jenže s opravdu tragickým koncem. Když se řekne první zvíře ve vesmíru, většina lidí si vybaví Lajku – roztomilou toulavou fenku, která se v roce 1957 stala hvězdou kosmických letů. Máte to také tak? Nedivím se. Jenže pravda je trochu jiná.
Pes jako první? Ale kdeže…
Prostě a jednoduše jsme si v tomhle prvenství vyměnili slovíčko. Úplně prvními živými tvory, kteří se podívali za hranice naší atmosféry, totiž nebyli žádní psi, ale malinké octomilky! Tyhle drobné mušky Američané v roce 1947 vyslali na palubě rakety V-2 a na rozdíl od Lajky se vrátily živé a zdravé (tedy alespoň to tak vypadalo, zeptat se jich samozřejmě nikdo nemohl).
A ještě jedno jen…
I když Lajka tedy nebyla první, rozhodně je nejslavnější. A není divu. Její let byl jedním z největších symbolů vesmírného závodu mezi USA a Sovětským svazem (a také si na férovku přiznejme, že jen málokdo by se zajímal o nějaký hmyz). Jenže zatímco Američané se v té době snažili dobýt kosmos s opicemi, Sověti vsadili na psy. A právě Lajka se stala obětí jejich ambiciózních plánů.
Až na hranice vesmíru
Ve 40. a 50. letech se obě supervelmoci předháněly v tom, kdo dřív pošle živého tvora do vesmíru. Američané testovali opice, ale narazili na nečekaný problém – opičáci byli hodně citliví na stres, panikařili při startu raket a jejich psychika byla zkrátka příliš křehká. Sověti na to šli trochu jinak – jednoduše vsadili na psy.
Na začátku roku 1952 se do sovětského výzkumného ústavu dostalo prvních patnáct pokusných pejsků. Kritéria pro jejich výběr byla jasná – museli být malí, lehcí a především klidní. O rok později už Sověti slavili první úspěch – dva psi se na palubě rakety podívali do výšky 110 km, tedy za hranici vesmíru. Když se pak vrátili zpět na Zemi, byli sice v šoku, ale jinak v pořádku. A to stačilo k tomu, aby vědci posunuli laťku ještě výš.
Lajka: Hrdinka s předem jasným osudem
Když Sověti v roce 1957 vypustili první umělou družici Sputnik 1, svět zíral s otevřenou pusou. Mnoho lidí tomu tenkrát ani nechtělo věřit, ale ukázalo se, že mají před USA opravdu značný náskok. O měsíc později ovšem přišel další velký krok – do vesmíru (a ne jen na jeho hranici) měla letět živá bytost. Jenže byl tu jeden zásadní problém: neexistoval žádný způsob, jak ji bezpečně dostat zpět na Zemi. Problém? Pro sovětské vědce rozhodně ne.
Lajka
Pro „sebevražednou misi“ vybrali fenku Lajku. Toulavého pejska, kterého odchytili v ulicích Moskvy. Pokud si ale myslíte, že jí chtěli alespoň na chvíli dopřát lepší život, mýlíte se. Měkkosrdcatost je k tomu rozhodně nevedla. Naopak – uvažovali čistě pragmaticky. Mysleli si totiž, že díky životu na ulici bude odolnější a lépe zvládne náročný výcvik. Mimochodem, Lajka vážila šest kilo a dobové materiály ji popisují jako křížence mezi huskym a špicem.
A skutečně – Lajka byla při výcviku i mimo něj neuvěřitelně klidná, skoro flegmatická (původně se jmenovala Kudrayavka, na Lajku alias „Štěkačku“ ji přejmenovali poté, co zaštěkala při rozhlasovém vysílání). Na rozdíl od amerických opic nepropadala hysterii, ani netrpěla nadměrným stresem – a přesně to vědci potřebovali.
Drsný kosmický výcvik
Bylo tedy jasné, že právě ona bude nejspíš tou nejvhodnější kandidátkou. Lajčin výcvik ovšem rozhodně nebyl žádná procházka růžovým sadem. Hned na začátku ji zavřeli na 20 dní do těsné klece, aby si zvykla na stísněné prostory rakety. Pro psa, který byl zvyklý na volný život na ulici, to muselo být strašné.
Každý den také musela snášet simulované přetížení v rotující centrifuze, které připomínalo start rakety, a hluk motorů. A to ještě nebylo všechno – také se musela odnaučit jíst normální jídlo – místo něj dostávala speciální nutriční gely, které bude moci následně konzumovat i ve vesmíru.
Tak málo prostoru měla
Ale ne všichni, kteří se o ni před osudným dnem starali, byli úplně bezcitní. Den před startem si ji vzal jeden z vědců domů, aby se mohla ještě jednou pomazlit a pohrát si s dětmi. Chtěl jí dopřát alespoň trochu radosti – věděl, že se už na Zemi nikdy nevrátí.
Něco se nepovedlo…
Další den se psala neděle 3. listopadu 1957. Byl to den, kdy Lajka vzlétla ke hvězdám. Start rakety úspěšně přežila a stala se prvním psem na oběžné dráze Země. Sovětská propaganda hlásala, že je živá, zdravá a že na palubě Sputniku 2 strávila osm dní, než jí došel kyslík (v jiné verzi tvrdili, že ji milosrdně usmrtili otráveným žrádlem ještě předtím, aby se netrápila). Úctyhodné výsledky prvního takového pokusu, že? Jenže pravda byla mnohem smutnější.
Ve skutečnosti zemřela už po několika hodinách. Kvůli technické chybě se totiž v raketě nezačal regulovat tlak ani teplota. To vedlo k tomu, že se její malý kabinový prostor rychle přehřál na 40 stupňů Celsia. Lajka umírala ve stresu, přehřátí a horku – trýznivá smrt připomínala tu v sauně, jen byla mnohem pomalejší. Někteří lidé si ale myslí, že vše bylo záměrné. Proč by jinak Lajka dostala na svou cestu do vesmíru jen jednu jedinou porci nutričního gelu, na který ji předtím vědci tak pracně zvykali?
Byla její smrt zbytečná?
Z dnešního pohledu se může zdát, že Lajčina smrt byla úplně zbytečná. Ale není tomu tak, jakkoliv se nám tento pokus může zdát nevědecký a krutý. Její let totiž potvrdil, že živý organismus může přežít stav beztíže, což otevřelo cestu k prvním lidským letům do vesmíru.
Sověti ale ve svých experimentech dál pokračovali a do vesmíru poslali dalších 48 psů. A když se v roce 1961 na oběžnou dráhu vydal Jurij Gagarin, mohl za to částečně i malý moskevský voříšek, kterého kdysi sebrali ze ulice a který položil svůj život za pokrok.
Zajímavostí je, že jedno ze štěňat přeživší kosmonautky pak dostal jako dar americký prezident John F. Kennedy. Je to taková malá ironie osudu, že právě potomek sovětské „hvězdy“ skončil v USA.
Jak je to s tím slovíčkem?
Jaké „nej“ tedy můžeme Lajce připsat? Prvním zvířetem ve vesmíru nebyla – prvním psem taky ne. Ale byla prvním psem na !oběžné dráze! anebo nejslavnějším zvířecím kosmonautem. Oba tyto tituly jí náleží po právu, cokoliv dalšího je jen úsměvný mýtus. Vzpomeňte si na to, až o ní zase někde uslyšíte.
