Článek
Hned na úvod vám chci říct, že s vámi souhlasím. Dobře vychovaný pes by u stolu loudit neměl. Ale co když si ho takového přivezete už z původní rodiny? Pak vás čeká poměrně dlouhá cesta k nápravě.
Těžký začátek našeho chlupáče
Náš hafánek to neměl na cestě do života právě jednoduché. Narodilo se jich pět – pět nádherných, chlupatých kuliček. Jejich maminka však byla nějak neduživá a když ji vzali k veterináři, rozhodl se jí píchnout něco na posílení. Ale spletl se. Asi jí toho dal moc, to se nikdy prý tak úplně nepřiznal. Feně se zastavilo srdce ještě v ordinaci. Pět sirotečků sice potom mělo štěněcí výživu a veškerou péči od veteriny zdarma, ale mámu jim to už nevrátilo.
Odchovali je, klobouk dolů
Původním majitelům našeho chlupáče tak zůstalo doma pět psích miminek, která neuměla ještě vůbec nic – ani se vyprázdnit. Ale klobouk dolů – vypiplali je všechny. Pejsci i fenečky byli sice o něco menší, než bývají štěňata jejich věku, ale jinak docela zdraví. Ovšem mělo to svou cenu. Například spali se svými majiteli v posteli – nikdo totiž nedokázal poslouchat jejich pláč.
Máte doma polévkovou lžíci? Pak se s louděním svého psa rozlučte. Vážně to funguje.
Nejdřív v košíku, pak pěkně mezi páníčky, kam se zrovna vešlo které štěně. Rána prý byla zajímavá. Štěně totiž pozná, že už nespíte a jen to předstíráte. Vrhne se na vás totiž pět všetečných jazýčků a začne se dožadovat pozornosti – a hlavně snídaně. A co ta snídaně? Samozřejmě, že chlupáči jedli se svými majiteli u stolu a dostávali i jídlo od stolu. Protože kdo by jim to odepřel?
Náš chlupáč dodnes udivuje návštěvy tím, jak si umí způsobně sednout ke stolu a napít se ze skleničky. Z misky mu to nechutná, to už musí být. Ale budiž, skleničku u stolu mu klidně dáme. Ovšem horší je to s jídlem. Jasně, dřív se voříšci živili vším možným a zvládli i pečené kuře s kořením. Ale většině psů, a hlavně těch papírových (náš případ), tohle prostě nesvědčí. Stačil kousek „vysočinky od tetičky“ a už byl průjem na světě. Jenže loudění jsme ho prostě nedokázali odnaučit. Aby ne, když na to byl zvyklý odmalinka.
Zachránil nás veterinární záskok
Náš veterinář poradit neuměl. Prý to chce trpělivost a důslednost. Jenže to nějak nefungovalo. Chlupáč na nás dokázal zírat vážně celou dobu, co jsme jedli – a vyčítavě i dlouho potom. A když byla u nás babi nebo některá z tet, obvykle je udolal. „Dyť já se na to nemůžu dívat, jak na mě to boží stvoření kouká. On by taky něco chtěl. Přece si nemůžu takhle dopřávat a jemu nic nedat,“zněla obvyklá výmluva. Že přes naše jasné neprojede vlak? Ale kdeže – něco prostě „náhodou“ spadlo na zem a bylo. No, staré lidi nepředěláte.
Pak jsme na veterině potkali mladého veterináře (o kterém jsme si nejdřív mysleli, že je to jen nějaký praktikant – kdeže!). Ten si naše trápení tak mezi řečí vyslechl a hned přidal radu. „Máte doma lžíci?“ zeptal se. A když jsme přisvědčili, rozzářil se.
„Tak to máte vyhráno. A ještě hrnek s hodně teplou vodou budete potřebovat. Lžíci dejte do hrnku a když jíte, mějte ji u sebe. Jakmile pesan začne loudit, přiložte mu ji na čumák. Jen tak lehce. Nebojte, neublíží mu to, jen mu to bude nepříjemné. Uvidíte, jak rychle se to odnaučí.“
No, popravdě jsme tomu moc nevěřili. Ale proč to nezkusit? Měli jsme tři dny, kdy se žádná návštěva konat neměla. A víte co? Stačilo to. První den přišel náš chlupáč asi čtyřikrát, druhý den dvakrát a třetí den stačilo ukázat lžíci. Jen ukázat – a byl v prachu, uraženě se stulil do klubíčka v pelíšku.
Jasně, lhala bych, kdybych tvrdila, že od té doby už nebyl vůbec žádný problém. Ale v naprosté většině případů to stačí (jen kuřecí šunčička a červená paprika patří k těm případům, kdy se někdy nepozorovaně prosmýkne k návštěvě a zkouší). Oproti předchozímu stavu je ale rozdíl obrovský. Kdo nevěří, ať to zkusí. Určitě neprohloupí.
