Článek
Tenhle příběh mě dojal. Moc. Tak moc, že se z něj prostě musím vypsat, tak mi to promiňte. Říkejme mu Peťánek. Je mu asi šest. Má všechno, co potřebuje – milující rodiče, dobré zázemí, bystrou mysl, spoustu hraček… A také jednu věc navíc, kterou rozhodně nepotřeboval. Agresivní, nezničitelnou, která se mu usadila v mozku.
Zkoušeli to, ale nejde to
Diagnóza byla už od začátku špatná. Možná, ale opravdu možná by mohla na krátko pomoci jedna terapie. Ale nepomohla. Nepomohlo nic. A týdny ubíhají. S nimi měsíce… Nikdo neví, kolik zbývá. Dny, týdny. Půlrok, nanejvýš, říkají lékaři.
Malý Peťánek to ví. Hodně řeší, co bude s maminkou a tatínkem, až už tu nebude. Kreslí jim obrázky proti smutku a prosazuje, aby si koupili pejska, který jim potom bude dělat v životě radost. O tom rodiče nechtějí ani slyšet, prý by jim pak Peťánka moc připomínal…
Šokuje okolí svou nadějí
Ale pokud si myslíte, že to tenhle klučík vzdal, tak úplně ne. Pořád má svou víru. Nikdo neví, kdy ho to napadlo, ale takhle to své mamince jednou řekl: „Mami, já to vím. V den, kdy budu umírat, se lék na mou nemoc najde.“ Upíná se k tomu, opakuje to pořád – a vypadá to, že tomu opravdu věří. Nikdo mu to nevyvrací. Maminka se jen bojí, co se stane na samém konci. Až Peťánek zjistí, že takhle to na světě nefunguje. Že takové konce bývají jen v pohádkách.
Trápí ji to. Nechce mu lhát, ale uvažuje o tom. Slíbí mu, že usne. Jen usne, a až se vzbudí, bude zdravý. Tak to vymyslela. Jestli to udělá, kdo ví… Nechce mu lhát, ale… Říká, že to možná takhle bude lepší. Pro něj určitě, a pro ni, pro jejich rodinu – kdo ví.
Radu nepotřebovala. Přišla jen, aby se vypovídala. Aby to mohla s někým sdílet. Nic víc. Peníze na žádnou sbírku nepotřebuje. Na co. Teď mají, co potřebují. A to, co by potřebovali nejvíc, dostat nemohou. Život vážně není někdy spravedlivý.
