Článek
Vůbec jsem nečekala, že by s něčím takovým mohl přijít. Žijeme spolu přes třicet let a ne, nejsme úplně nejmladší. Samozřejmě oproti tchánovcům mám já i on sil dost, ale to ho snad neopravňuje k takovému požadavku.
Nastěhujeme si rodiče k sobě
Poslední dobou to totiž přestává být únosné. Manžel má ještě dva bratry a každý den musí někdo z nich rodiče navštívit a pomoci jim s nutnými věcmi. Chvíli si sice platili pečovatelku, ale to všem přišlo drahé (navíc ji rodiče stejně nechtěli), takže se od toho upustilo.
Že něco takového není dlouhodobě únosné – zvlášť když všichni pečující ještě chodí do práce – asi říkat nemusím. A tak tři bratři dali hlavy dohromady – a manžel mi pak řešení předestřel. Nastěhujeme si rodiče k nám domů. Máme velký byt, děti už jsou z domu – a hlavně, bude se o ně mít kdo starat. Já jsem jediná, kdo už rodiče nemá, takže jsem prostě volná. A třeba budu moct i na částečný úvazek chodit do práce, ale i kdyby ne, tak nevadí. On prý všechno finančně zajistí a bráchové v případě potřeby taky něco přispějí.
Teď je doma dusno
Postavila jsem se na zadní a řekla, že nic takového rozhodně dělat nebudu. Zkoušel to na mě přes odpovědnost, ale to u mě nepochodil. Já navíc tchánovce ani moc nemusím – sneseme se, ale vřelé vztahy to nejsou. A o takové lidi bych se měla starat? Navrhla jsem, že to uděláme naopak – on se bude starat a já pracovat (vyděláváme přibližně stejně), ale to se mu taky nelíbilo.
Vypadá to, že si chce ze mě na stará kolena udělat služku, ale to mu nedovolím. Chci žít svůj život a ne ho strávit péčí o někoho jiného. Od toho máme přece ústavy. Manžel se mnou už nemluví a tváří se hrozně uraženě. Jenže já neustoupím.
Sepsáno na základě příběhu klientky naší charity. Aktuálně zkoušíme najít pečovatelku, která by staršímu páru z příběhu sedla, tak snad se podaří a paní Zdeňka (jméno změněno) už nikdy nebude muset před takovou volbou stát. Tak držte palce.
