Článek
Že je něco špatně, jsem poznala relativně brzo. Z lehkého nachlazení se totiž vyklubalo něco, co mi doslova bránilo vstát z postele. I doplazit se na WC byl nadlidský výkon, takže jsem to dva dny řešila kyblíkem u postele. Domácí covid test vyšel pozitivně a později to potvrdil i lékař.
Skončila jsem v nemocnici
No, nebudu to natahovat. Nakonec jsem skončila v nemocnici. Plíce mi kolabovaly a bylo to vážně na dlouho. Pana doktora, který mě měl v péči, jsem ze začátku nesnášela. Pořád mě totiž nutil pohybovat se. Zakázal sestrám, aby mi podávaly čaj, a ani ten gramofon k posteli nechtěl povolit. Prý tu cestu na WC musím zvládnout. Nezajímalo ho, že se těch pár metrů plazím 20 minut a stejnou dobu zpátky. Mně to rychleji prostě nešlo.
Sednul si se mnou a vysvětlil mi to
Kdyby mi býval vysvětlil dřív, proč to dělá, určitě bych to brala líp. Ale beru, že tam byl takový šrumec, že byl občas zázrak doktora vůbec vidět. Začala jsem se trochu lepšit a právě tehdy přišel. Opravdu už nevím, za jak dlouho to bylo. Prostě přišel a bez obalu začal.
„Víte, já vím, že si myslíte, že vás trápím, ale jste mladá a ještě máte šanci.“ Podívala jsem se na něj s takovým tím všeříkajícím výrazem, který by ho nejraději poslal do horoucích pekel. „Ale já to nedělám pro své osobní zvrácené potěšení,“ nenechal se odradit. „Víte, plíce jsou prevíti. Když je dlouho necháte odpočívat, zvyknou si a už je nenahodíte. Tenhle zápal plic musíte rozchodit. Doslova. A do tří měsíců, jinak vám nepomůžu. Nebudu totiž mít jak. Já vím, že to zní šíleně, ale choďte. Pomalu, ale co to půjde. Nejenom na WC, ale tady po chodbě. Dojděte si pro kafe a pak zas pomalu zpět. Protahujte se…
A doma pak hned, ale opravdu hned začněte chodit na procházky. Já vám to nebudu malovat na růžovo. Bude to bolet a zatraceně hodně. Ale jestli to neuděláte, zůstanete do konce života ležák. Ty plíce už vás poslouchat nebudou. Je to prostě na vás. Ale já na vás vidím, že bojovat chcete, jinak bych tu nebyl.“ Zalapala jsem po dechu a neuměla si to vůbec představit. Ale on mi to znovu zdůrazňoval při propouštění. A já bojovat chtěla, to zase jo.
Tři měsíce pekla
Na první procházce hned druhý den po propuštění domů jsem myslela, že umřu. Jen jsem chtěla obejít náš panelák a i ty lavičky, u kterých si obvykle naši důchodci libují, jak jsou blízko, mně v tu chvíli přišly pekelně daleko. Ale tím to teprve začalo. Musela jsem chodit – každý den. Na začátku vycházek a na konci (později jsem je na chvíli měla upravené, že jsem mohla chodit ven kdykoli – nevím, jak se to mojí doktorce povedlo).
Pak už to byly výlety do parku nebo podél naší říčky. Většinou jsem musela chodit sama a o to to bylo horší. Zažívala jsem neskutečné křeče, plíce jakoby se mi svíraly a kroutily – bolest strašná. A co hůř, prvních 14 dní jsem nepozorovala žádné zlepšení. Bylo to jen mučení, mučení a mučení…
Kňourat na posteli můžu po zbytek života, říkala jsem si. A tak jsem se mučila dál. Dál. A dál. Po měsíci už nějaké rozdíly vidět byly. Ale ještě další měsíc a půl jsem jakýkoli pohyb nenáviděla. Teprve pak se to začalo pomalu, pomaličku lepšit. Teď, po pěti letech, mám zpátky už většinu své plicní kapacity. Ale pořád trénuju, pořád cvičím, pořád dělám dechová cvičení. A věřím, že nebýt pana doktora a jeho mučitelského přístupu, už bych tady nebyla. Někdy je prostě nejdůležitější to nevzdat.
