Článek
Jmenoval se Radek. Nikdo mu jinak neřekl, měl to i v e-mailu a doma na několika dekoračních předmětech. Takže by mě prostě nikdy nenapadlo, že něco může být jinak. Přesto jsem na svatbě málem padla do mdlob.
Začala jsem se podepisovat a…
Znáte to. Nejdříve k podepisovacímu archu přistupuje ženich, potom nevěsta. Tu ještě obvykle přítomný oddávající nebo někdo z radnice upozorňuje na to, že jako první se píše nové příjmení a teprve poté to původní (pokud tedy samozřejmě ke změně dochází).
I mě to říkali. A i já jsem, jako spousta nevěst, pořadí napálila opačně, a tak jsem musela v oficiálním dokumentu škrtat. Ach jo. Také by to mohli předvyplnit za mě – a já bych to pak už jenom podepsala. To by se ušetřilo nervů! Jenže já se vynervovala ještě jednou. Když jsem se totiž mrkla na dokument vedle, zamrazilo mě.
„Tohle je špatně, tohle je špatný dokument,“ upozornila jsem hned. Úplně mě braly mdloby – tohle mi má zkazit svatbu? Místo jména mého manžela Radek Lendovský (příjmení bylo změněno) tam byl nějaký Jiří. Jiří Lendovský. No to pěkně děkuju, jak se jim taková záměna mohla povést? A moment? Neříkal to vlastně tak už oddávající? Nebo se mi to zdálo? Ježíši, já byla v takovém stresu, že fakt nevím…
To není chyba, vy to nevíte?
Jenže jak se vzápětí ukázalo, chyba to nebyla. Radek koktal něco o tom, že mi to zapomněl říct, a já fakt málem omdlela. Zachránila to jeho sestra, která mi šla za družičku (protože se z nás opravdu rychle staly moc dobré kamarádky). Přistoupila ke mně zezadu a zašeptala:
„To je v pohodě, Iren. Nešil, já ti to pak vysvětlím. Klídek, Ráďa pro to má dobrý důvod, neboj.“
Haha. No dodnes nevím, jak je možné, že jsem na to kývla a nějak jsme ten obřad dotáhli do konce. A Radek, nebo vlastně Jiří, teda měl co vysvětlovat. Ještě jsme si prošli špalírem s bublifuky a pak už jsem se dožadovala rozhovoru v soukromí. Pustili nás do nějaké kanceláře, ani už nevím, co to bylo.
Nejsem Radek, ale vlastně jsem
„Jo, jsem pitomec, Iren. Úplně pitomej. Já to jméno vůbec nepoužívám. A nechtěl jsem tě děsit…“
„Jak nepoužíváš? Přece ho máš v občance? Co to jako je?“
„No, on se tak jmenuje můj táta…“
„Jmenoval, ne? Vždyť přece umřel, říkal jsi to.“
„No, abych tak řekl, neumřel. Je to děsnej grázl. Tak po něm se prostě jmenovat nechci. Nedávno ho pustili z vězení, tak jsem ti to nechtěl říkat, aby ses nebála, že se třeba objeví. Ono se to tedy mohlo stát, ale je to v klidu.“
„No tak to ti teda pěkně děkuju,“ odfrkla jsem si. „A já chtěla zrušit svatbu kvůli takovéhle blbosti! To to všichni věděli a neřekli mi to? Nebo co?“
„Pár lidí jo, zbytek mě zná prostě jako Radka. Už mockrát jsem to chtěl změnit oficiálně, ale nějak na to nedošlo.“
„Paráda, miláčku, tak to bude to první, co po svatební cestě uděláme. A žádné vymlouvání, holt se po těch úřadech proběhneme ještě jednou.“
Tak všechno nakonec šťastně skončilo – i když svatba vážně neměla daleko ke zrušení (a moje vzdálená sestřenice k infarktu). Život holt někdy píše opravdu zajímavé věci.
