Článek
A syn je na tom dost podobně, jen s tím, že on si raději přes internet píše než mluví a je to trochu poznat. A můžou za to zákazy. Tedy abych to vysvětlila. K napsání tohohle článku mě přivedla diskuze pod textem mé oblíbené autorky o tom, zda mají mít malé děti přístup k YouTube a podobným platformám a vůbec kolik času by měly trávit na televizi a obrazovkách vůbec…
Úplné zákazy podle mě neplatí
„Co se nenaučí doma, to se naučí ve školce,“ – to byla věta, na kterou nezapomenu. Šlo o schůzku pro rodiče předškoláků a tuhle větu pronesla paní učitelka. Vysvětlovala, že je sice hezké, že se snažíme děti chránit před okolním světem, ale že ne všichni rodiče to tak mají. „Vždyť vidíte, někteří tady vůbec nejsou, i když jsme všude říkali, že je schůzka povinná. A takový přístup budou mít celý život. Místo toho, abyste děti před tím ‚ošklivým světem‘ chránili, do něj zkuste nakouknout. Spolu s nimi. Vyplatí se to.“
Proč bych se měla zajímat o to, o co moje děti?
Přiznám se, že mi tahle schůzka tehdy docela otevřela oči. U nás doma se totiž obě dítka dívala víceméně jen na povolené programy – respektive na pohádky z DVD nebo na počítači. Rozčilovalo mě, že malým dětem kradou tolik pozornosti reklamy na dětských kanálech, takže jsme je doma nepouštěli a místo toho se stali mistry vypalovačky a stahování. Ono jak chcete dítě naučit dávat pozor delší dobu v kuse, když mu do toho pořád házíte vidle? Ono i ta hodinka až dvě, co měli dovolené o víkendu odpoledne, stačila.
A na YouTube jsme zase měli poukládaná různá výuková videa, pohádky a podobně, hrály se CD-ROMy Čtyřlístku a tak. Jejda, to byly časy. No, ale začala jsem se o to zajímat víc a zjistila jsem, že i má mladší dcera je na netu znalější, než jsem si myslela. Ona totiž často bývala u různých kamarádek. A syn to měl podobně. A sakra.
Doma to neříkaly, protože moc dobře věděly, že s tím nesouhlasím. Musela jsem se doptávat vážně opatrně. A zkrotit svou reakci. Když někdo řekne pravdu sám, neměl by za to být sankcionován, což? A tak se stalo, že jsem na ta videa začala koukat taky. S dětmi i bez nich. Ze začátku to byla ještě pohoda, ale jak stárly, bylo to horší a horší. Kdo nezná kousky typu Mike je pán, může si gratulovat. Já jo. Teď je to zase Marley kkt. Ano, ono to tak vážně píše – tedy myslím. Snad si to pamatuju dobře.
Ano, přijde mi to jako příšerné kraviny. S odpuštěním. Jenže mým dětem ne. A dost často i takové přihlouplé video poslouží jako pěkný odrazový můstek k další konverzaci. „Hele, mami, už jsi to viděla?“ Když odvětím, že jo, klidně se se mnou i můj starší puboš bude bavit klidně další hodinu. A to přinejmenším 55 minut o něčem úplně jiném, než bylo původní téma hovoru. Když odvětím, že ne, obvykle se zdejchne do pokoje. Chápu, s takovým looserem jako já se prostě nebude bavit. Manželovi se na ty pitominky koukat nechce a je to dost znát. Když si ještě přidáte to, že je jako kamioňák doma spíš míň než moc, tak tam fakt kolikrát moc navazovacích konverzačních témat není. Se synem už teda občas proberou Trumpa a jeho kousky, ale dceru na tohle neužije. A je vymalováno.
Ale zpátky k jazykům
Ale nepředstavujte si, že když byli naši puboši malí, dostali rázem povolenku na nonstop zírání do monitoru. Hodinka denně. To muselo stačit. A v první třídě to stačilo. Pak přišel vlastní mobil, protože školu jsme měli na druhém konci města.
A když už, tak pořádný. S tím asi nebudou někteří souhlasit, ale já si moc dobře pamatuju, jak mi bylo, když já nosila do školy věci po někom a druhé kategorie a většina ostatních měla věci nové, pěkné, zajímavé…
A teď to začalo. Hodina denně byla najednou na všechno to sledování málo. A kam by se vešly ještě nějaké hry? A už to jelo… A tehdy mě napadla věc, kterou dodnes všem rodičům doporučuju (a už se párkrát uplatnila v praxi i v jiných rodinách). Chceš hodinu navíc? Klidně, ale:
- Musíš mít splněny všechny povinnosti
- A musíš si u toho procvičit angličtinu.
Chceš hrát hru? V angličtině. Chceš sledovat film nebo něco jiného? V angličtině. Atd. Atd. Zpočátku se to ani jednomu moc nepozdávalo, ale brzo jsem byla ten nejbáječnější rodič na světě. Navíc ti syčáci věděli, že maminka trochu povolí, když je uslyší v angličtině mluvit. To se rázem našla ještě čtvrthodinka navíc, ani nevím jak. Teda vlastně vím: „Mami, toho Impostera jsme ještě neodhalili. Deset minut, jinak si budou myslet, že jsem to já.“ K čemuž mám i zajímavou poznámku ohledně koktavosti a zadrhávání – i když tím obě moje děti trpěly a do jisté míry ještě trpí ,jde o problém v češtině. Jakmile se rozmluví anglicky, je po problému. Netuším, čím to je, ale prostě to tak mají. Obě.
Dneska je to na tom jazyku hodně vidět. Možná až moc – pro dceru je prostě angličtina po všech stránkách jednodušší. A je to vidět na slohovkách třeba. Některé úseky má jako mizerný překlad z angličtiny. Znáte to. Vezmete anglickou větu a jen v ní prohodíte slovíčka na česká, což nějak nefunguje. Ale mně to nevadí. Stejně pochybuju, že tu děti zůstanou, až začnou pracovat. A pak se jim ten cizí jazyk prostě bude hodit.
Takže ne, opravdu si nemyslím, že je možné a vhodné v dnešní době držet děti od technologií dál. Chce to jen nastavit pravidla. Sice ještě pár let budu asi u kafe sledovat trochu něco jiného, než bych si asi sama pustila, ale nevadí. Nemám díky tomu pocit, že bych byla do světa svých dětí nějak odpojená. Jasně, asi těžko do něj proniknu tak hluboko jako ony, ale ani nejsem úplně mimo. Taková zlatá střední cesta. Syn mi nedávno řekl, že mě bere spíš tak trochu jako parťáka a kámošku než jako mámu. A že je to hrozně fajn a že na to mám být pyšná. Tak jsem. No řekněte – kdy naposledy vám vaše dítko řeklo něco podobného?
Autorský text
