Článek
... pokud máte dítko předškolního nebo školního věku, youtuberům se ubránit asi nedá. Oni si to ti pidižvíci všechno řeknou ve školce. Co zase provedl Fizi, jak plakal Humi, jak krásná je Anetka a proč nemá maminka taky takovou pusu a prsa jako Anetka??? (eeeehm!). Ale u dětí by to ještě člověk pochopil. Daleko horší je, když tuhle subkulturu přejmou za svou i dospělí. A jen tak mimo řečí prostě něco plácnou. A nemyslete si, že na ty videa nějak cíleně koukáme!
YouTube je tady puštěné často jen jako kulisa a člověk to do sebe nasává jako houba, i když jen projde kolem. To takhle jednou prošel kolem manžel, který se vrátil z práce a ještě než si svlékl montérky a umyl si ruce, s rozzářenýma očima mi oznámil: „Stáně už se to narodilo!“
Já jsem tu zrovna seděla před velkým zrcadlem a přemýšlela, jestli mám dost peněz na plastiku celého ksichtu, nebo jestli bude stačit jen nějaký příšerně drahý (a úplně zbytečný) krém na vrásky - jako ta stará paní z reklamy, co si dala pod oči nějaké sérum a v mžiku byla vyžehlená a tančila po rozkvetlé louce s mladíkem černé pleti, který omládlou babičku hubičkoval… Ach jo! No nemám na to! Zatracenej střední věk! Kdo je ta šedivá baba, co na mě kouká? Nepřítomně jsem se otázala: „Jaká Stáňa?“ a snažila se prsty vyzdvihnout padající oční víčka na původní místo.
„No Taryho Stáňa!“ podíval se na mě manžel jako na mimozemšťana. „Aha. A byla to nakonec holka? Koukali jsme přece na ten večírek s odhalením pohlaví (což zní velice blbě, když to teď po sobě čtu!), balonek byl růžovej, ne. A Tary udělal příšernej ksicht, chtěl kluka,“ začala jsem se smát, když jsem se najednou smát přestala. Co to melu proboha? A jak to vůbec vím? Co je to za lidi? Je to fakt úsměvné, jak vám tito youtubeři vlezou do domácnosti.
Jediné řešení je prostě všechno vypnout. Jenže dcera to slyšela a začala po svém způsobu překotně vyprávět, že ve školce říkali, že Stáně miminko vyndali z bříška a museli je vyříznout. „A mami, mě taky museli vyříznout, že jo, jako Taryho miminko,“ drmolila malá a dobývala se mi k břichu, aby viděla (asi po stopadesátéosmé) jizvu. Já jí v rámci nějaké osvěty už kdysi vyprávěla, jak přišla na svět.
A že mám jizvu na bříšku, to si všimla už dávno. Ale teď byla hrdinka Stáňa! „A ve školce říkali, že Arianka plakala, protože když se narodí druhý miminko, tak už na ní každej prdí! Nám se nenarodí, že ne?“ optala se dcera s obavou a odběhla do pokojíku (zřejmě si pustit záznam celého porodu Stáni od Taryho - předpokládám, že natočil vše, i krvavé detaily). No jo, ale co s tím?
Mám jí zcela zakázat jakékoliv zmínky o těchto (pro mě) obskurních lidech, kteří strkají svůj soukromý život na YouTube a velice slušně jim to (evidentně) sype? Abyste rozuměli: Taryho a Stáňu mám docela ráda. Respektive nevadí mi. Nevím proč, je to pro mě taková zajímavá sonda do domácnosti někoho jiného. Že on je švihlej, to víme, ale ona mi přijde sympatická, normální.
Kdo mi vadí daleko, ale daleko víc, je Fizi a jeho grupa. Vidíte? Vidíte to? Jak je možný, že vůbec znám jejich jména, příjmení, přezdívky? Prostě to vím. Já, dospělá ženská v krizi středního věku vím, jak Fizi nechal Karolínku a miluje Anetku, ze které se stává plastikové monstrum (je jí snad dvacet a vypadá jako nafukovací panna). A Fiziho a Anetku miluje i dcera. Víc než Taryho, protože Tary je „starej“. Fizi dělá blbiny, trápí Humiho, nutí kamarády ležet v kádi s lákem od okurek (v lepším případě), má Teslu, pochází z Plzně a rozbíjí (nebo rozdává) telefony za statisíce.
A opět - vidíte to? Jak je možné, že tohle vím!? No protože to vím. Neubráním se tomu. Přišla jsem ze školky, požehnaných pár hodin klidu, na chvíli se natáhnu, pustím zatmavenou televizi, ze které vykoukl Fizi jako šašek z krabičky. Měl sluchátka a hrál nějakou hru. Tohle je asi největší level blbosti - dívat se na někoho, jak hraje pc hru.
No nicméně jsem se dívala, protože se přidala se svým avatarem Anetka a utíkali z vězení. Anetka měla růžová sluchátka a já fascinovaně sledovala, jak se jí hýbou ty obří rty. Vůbec nevím co říkala, ale nějaký efekt to mělo - začala jsem se poohlížet po rtěnce, která dodá vašim rtům plnost BEZ plastické operace! Ach jo. „Fizi má dům z Lega!“ trucovala tu ratolest, když jsem jí vysvětlovala, že další Lego už nekoupím.
Má ho tolik, že reálně hrozí, že se jednoho dne i my proměníme na kostičkované pidimužíky s háky místo rukou a budeme si přehazovat hlavy a vlasy. „Jak, dům z Lega?“ vytřeštila jsem oči. Dcera vzala ovládání, udělala ťuk a: „Vidíš, má dům z Lega! Já ti to říkala!“ Krásný dům, to jo, obestavěný Legem, jelikož si prý splnil dětský sen, protože v mládí miloval Lego, tak si s obrovskými kostkami vylepšil příbytek. Nebo co to je, statek? Dvůr? Místo na dělání totálních kravin, které ničí dětské mozky? A kdyby jen dětské! Já jsem toho důkazem!
Ten den jsem šla raději na koně, protože nic není lepšího než se projet na čerstvém vzduchu na hřbetě mojí milované Andulky. Jo! Místo klidné a rozvážné dcery pána koní, která mě vždy nechá jet volným krokem a bok po boku si spolu povídají naši koně i my dvě, jsem vyfasovala agilního bratrance, který mě donutil (donutil! nebylo zbytí!) ke cvalu. Což byla také nádhera, ale poněkud bolestivá nádhera.
Takže jsem přišla domů s řádně naklepaným pozadím, nemohla jsem chodit a dcera se mi smála: „Chodíš jako Humi, když Domča a Dom a Víťa a Fizi lovili klauny (což je pěkně strašidelná sra… ééé.. věc) a Humi se bál a plížil se u země!“ I ty koně mi youtubeři zkazí! Pak se mi zdálo, že máme dům z lega a Humi mi jezdí na elektrickém červeném šlapacím koni plakat do kuchyně, protože ho každý trápí a zesměšňuje. A proč na červeném šlapacím elektrickém koni, proboha svatýho? No já už vím!
Jednou jsme totiž leželi v posteli, dcerka už spala a přemýšleli jsme, co jí koupit k narozeninám. „Když jsme byli venku, tak kolem projela Anežka v autíčku, a malá žadonila, že chce to červený, jako má Arianka.“ sdělil mi můj muž. „Jaký myslíš, to šlapací nebo elektrický?“ popadla jsem bezmyšlenkovitě ovladač a hledala video, kde má Arianka červené autíčko.
„Někde vzadu to musí bejt, to byla ještě malá, tak tři roky, pobíhal okolo Ňufík a jedla tam párek a Tary ještě neměl tu káru, co má teď, fakt super auťák ty bláho… To bylo ještě před tím, jak jí dovolil koupit v tom megaobchodě úplně všechno,“ radil mi manžel. Večer v posteli. Panebože! Našla jsem to, nicméně autíčko na elektřinu bylo za á už malé, za bé drahé jako prase a za cé další krám do bytu, že jo.
„Tak vymyslíme něco jinýho,“ řekl mi, natáhl se na noční stolek, napil se a ke mně zavanula taková cukrovooctová vůně. No, vůně. Chemický smrad. „Co to máš, proboha…“ „Éhhh,“ napil se. „Tary drink. Malá to chtěla v krámu, dyť to není špatný, ochutnej…“ „Cukrová voda,“ zašklebila jsem se. „Fizi drink je trochu lepší,“ vylétlo ze mě, až jsem se musela za tu nevymáchanou pusu chytit.
Co to melu? Jak to vím? No prostě to vím, že. Kdo zná, ten pochopí. A kdo nezná, tomu důrazně radím - nepouštějte si je do bytu! Je to jako nějaká bizarní Výměna manželek! Ti lidé jsou úplně cizí a přesto nejsou!
Jo - a miminko od Taryho Stáni se jmenuje Elisse. A jak to vím? No prostě to vím!
Tak pěkný den a pokud možno bez zapnutých okének do soukromí druhých, které tak rádi dávají okatě všanc. Protože z toho mají prachy a vy z toho máte noční můry!
