Ujedl se k smrti mihulemi, před pohřbem vybuchl. Nasolené tělo krále Jindřicha zašili do volské kůže

25. listopadu 1135 se lovecký zámeček Saint-Denis-en-Lyons v Normandii plnil lidmi. Z hustých lesů v okolí Lyons-la-Forêt se navraceli účastníci velkého honu. Mezi nimiž byl i král Jindřich I. Anglický. Vášnivý milovník lovu uštval pár zvířat, měl vynikající náladu a také mu pěkně vyhládlo! Sedmašedesátiletý panovník rychle usedl ke stolu a nadával: „Kde je jídlo! Noste na stůl!“ Do dvořanů jako když střelí. Služky běžely do kuchyně a chopily se podnosů, na které kuchaři navrstvili všemožné lahůdky.

Král si mezitím přihnul vína, ale najednou bolestivě zasténal a chytil se za břicho. Starý lékař Hubert panovníka znepokojeně pozoroval: „Můj pane, měl byste si dát jen nějaký chléb. A jít si raději lehnout!“ upozornil tiše Jindřicha. „Mistře Huberte, přestaň mě poučovat! Já vím nejlépe sám, jak mi je!“ zasvítily churavému králi oči, když spatřil přicházející sluhy s jídlem. Jindřich I. Anglický s největší pravděpodobností trpěl žaludečními vředy, žlučníkovými kameny a vysokým tlakem; měl také problémy se srdcem.

Jeho už beztak chatrný zdravotní stav se na zběsilých honech v chladném počasí zhoršoval. Když nyní seděl za stolem, byl celý rudý, krev se mu nahrnula do hlavy, přerývavě dýchal, trpěl plynatostí a kroutil se pod náporem prudkých křečí, které mu vystřelovaly ze žaludku do jícnu. „To je hlad!“ usoudil v duchu král a gestem popoháněl sluhy. „Vypadá nějak divně. Podívejte, je mu špatně! To je očividné!“ šťouchali do sebe přítomní. „Najím se. A bude mi lépe,“ řekl si Jindřich. Bál se, že bolestí omdlí - a ukáže tak slabost před všemi poddanými.

A to si jednoduše nemohl dovolit. On! Lev spravedlnosti, který porazil Francouze i vlastní bratry, nenechal na pokoji jedinou sukni a zplodil (velice hrubým odhadem) až 30 levobočků, tu sebou nesmí seknout! „Ale to moje srdce dnes dělá psí kusy, tluče jako splašené,“ chytil se Jindřich za hruď.

Konečně před něj nanosili jídlo. Král pookřál. Při spatření své milované pochoutky si zamnul ruce a ukázal před sebe na těžký dubový stůl. Mistr Hubert byl okamžitě vedle něj: „Můj pane, tohle nejezte. Prosím vás. Vaše tělo nápor tohoto slizu nezvládne!“ děl starostlivě lékař a s odporem pohlédl na mísu, ve které čekaly na konzumaci mihule.

Králova oblíbená pochoutka, která byla ve středověku považována za nesmírnou delikatesu, nám dnes pravděpodobně nažene hrůzu. Tohle někdo jedl? Při pohledu na kruhoústého rybovitého obratlovce, který se převaloval dušený v silné omáčce z červeného vína, cibule, krve a bylinek (někdy se tento parazit zapekl i do koláče, tzv. lamprey pie), se „navalovalo“ i středověkým lidem, kteří byli teoreticky zvyklí na všechno. Král ale mihule miloval. Považoval je za nástroj síly; měly výraznou masitou chuť, nechal si je speciálně dovážet - a nyní se do nich pustil.

„Mihule říční je evolučním anachronismem, který se za stovky milionů let téměř nezměnil. Tento parazitický predátor bez čelistí, vybavený kruhovou přísavkou s řadami ostrých zubů, vypadá jako velký a tučný had. Zuby proniká kůží své kořisti a saje její krev. Na rozdíl od známější mihule potoční, která měří kolem 15 cm, říční dosahuje cca 40 cm. Ještě horším zjevením je mihule mořská, která připomíná spíše příšeru z vědecko-fantastického filmu - ta může dosáhnout až 120 cm! Ve vrcholném středověku byla mihule považována za nejluxusnější delikatesu.“ popisuje tyto zvláštní tvory National Geographic.

A dodává: „Pro tehdejší šlechtu představovala její extrémně tučná svalovina symbol moci, ačkoliv pro starší organismus mohla být taková koncentrace proteinů a tuků doslova smrtící! Dnes je mihule v mnoha částech Evropy chráněná a vzácná, ale v Normandii a v Anglii se tradice „mihulových koláčů“ pro královskou rodinu udržela až do 21. století. V Lotyšku jsou mihule národním pokrmem.“ Je to opravdu zvláštní živočich, to musíme uznat! V Normandii se při tření lovily v řekách. Král Jindřich tedy dostal do Saint-Denis-en-Lyons čerstvou a luxusní dovážku z nedalekého Rouenu.

A nyní se ládoval úhořovitým parazitem jako protržený! Lékař se jen pokřižoval, protože mu bylo jasné, že tento „studený sliz“ udělá ve střevech nemocného vladaře pěknou paseku. I když by měl být Jindřich I. Anglický teoreticky zvyklý na koňské dávky mihulí, protože je jedl celý život, nyní to všechno jaksi přeteklo. Mísa mihulí (kroniky zmiňují, že pokrm obsahoval asi deset kruhoústých!) byla pomyslnou poslední kapkou do zdevastovaného zažívacího traktu anglického krále. Ten se po večeři nemohl ani hnout.

Museli jej odnést do komnaty, kde sténající panovník jaksi explodoval: rozkousané mihule opouštěly vladařův zažívací trakt všemi možnými (i nemožnými) tělesnými otvory. Jindřich dostal ještě v noci prudkou horečku. Týden se zmítal mezi životem a smrtí, upadal do agónie. Konec byl vysvobozením. A než byl králi uspořádán důstojný pohřeb, s jeho tělem se děly věci, které jako kdyby vypadly z nějakého velice špatného hororového filmu!

Jaký byl život a smrt krále, kterému se přezdívalo Lev spravedlnosti? A jakou roli v tom všem hrály děsivé mihule?

Než se dostaneme k mihulím, volské kůži a soli a detonaci, musíme si alespoň stručně připomenout život tohoto nevšedního panovníka. Budoucí král Jindřich (Henry) I. Anglický zvaný Beauclerc se narodil pravděpodobně v Selby v Yorkshiru asi v roce 1068/69. Jeho otec byl slavný Vilém Dobyvatel, matka Matylda Flanderská měla mezi předky neméně slavného Alfréda Velikého! Kroniky Jindřicha popisovaly jako malého a zavalitého mladíka s černými vlasy, velkým břichem a rozložitým hrudníkem.

Jindřichova povaha prý byla zarputilá. Byl velice inteligentní - a jelikož na trůn neměl nárok, matka mu nalinkovala kariéru kněze. Dala hochovi vzdělání. Jindřich podle všech dochovaných pramenů uměl několik jazyků, proběhl u něj i vojenský výcvik, znal historii, politiku, filozofii, etiketu i diplomacii. Na středověk něco nevídaného! Vilém Dobyvatel před smrtí v roce 1087 rozdělil své země mezi zbylé syny. Robert dostal Normandii, korunu svěřil Vilémovi. Jindřich získal pět tisíc liber stříbra a čekal na svou příležitost.

Byl jako had. Mezi bratry vyvolával neustále sváry, štval je proti sobě. Kvůli potměšilému Jindřichovi spolu Robert a Vilém sepsali smlouvu, kde uvedli, že pokud jeden z nich zemře bez dědice, připadne jeho země druhému z bratrů - hlavně to nesmělo spadnout do klína po moci lačnému Jindřichovi! Jenže to by králové nesměli jezdit na hony. Právě na nich se občas stávala osudná neštěstí! A jedno takové postihlo krále Viléma II.

2. srpna 1100 byl král na honu se svou družinou a bratrem Jindřichem. Létaly šípy, zvěř polekaně utíkala, když najednou jistý Walter Tirel vystřelil - a jeho údajně zbloudilý šíp zasáhl Viléma rovnou do srdce. Dodnes není jasné, jestli to bylo neštěstí nebo úmysl - ale Jindřich byl zřejmě schopen všeho, o čemž svědčí fakt, že nechal smrtelně zraněného bratra krvácet někde v lese v křoví, vyšvihl se na koně a uháněl k Winchesteru, aby se jako první zmocnil královské pokladnice!

A povedlo se mu to. Jindřich královskou pokladnici vyfoukl bratrovi Robertovi přímo před nosem, čímž získal prostředky ke klíčovému ovládnutí armádních velitelů - uplatil je a nechal se narychlo korunovat! Poddaní se bouřili, znepokojená šlechta a neméně rozčílení církevní představitelé najednou stáli před novým panovníkem. Jindřich v tom ale uměl chodit. Vydal slavnou Listinu svobod, ve které slíbil návrat k pořádku, nápravu křivd a omezil moc krále. Tím si všechny naklonil na svou stranu. A ještě se velice příhodně oženil.

Matylda Skotská byla krásná a vzdělaná, v jejích žilách kolovala krev starých anglosaských králů, lid svou královnu miloval a sotva utichly vášně, stal se i Jindřich velice oblíbeným panovníkem. Matylda porodila dceru Matyldu a následníka trůnu Viléma. Královna ale brzy zesmutněla - Jindřich byl neblaze proslulý svým naprosto neukojitelným sexuálním apetitem. Tehdy se to „nějak“ tolerovalo, ale počet jeho milenek a souložnic byl skutečně epochální. Manželka si mohla oči vyplakat, ale vše marné - jednoduše Jindřichovi nestačila.

Jindřich I. Anglický se zřejmě stal rekordmanem v počtu nemanželských dětí - přiznaných „bastardů“ měl odhadem až 30! A nepřiznaných musely být stovky. Své milenky střídal denně, v posteli měl vysoké šlechtičny i nejchudší děvečky. Bylo mu úplně jedno, jak žena vypadá. „Bral“ každou, která proběhla kolem. Nechoval se k ženám špatně, neznásilňoval je, nebyl to predátor… Jednoduše se s nimi vyspal -a šel dál. A když přišla zpráva, že se narodil další královský levoboček, postaral se o něj.

Věděl proč! Dával těmto dětem tituly nižších šlechticů, farmy, úřady; dcery vhodně provdával, čímž si budoval hotovou armádu loajálních příbuzných, kteří mu vždy ochotně pomohli. Jeho jediný legitimní syn Vilém se mezitím připravoval na roli budoucího krále. Jenže z exilu se vrátil naštvaný bratr Robert. „On mi vyfoukl korunu! Já mu ukážu!“ rozčiloval se. Jindřich se rozhodl, že s bratrem skoncuje. Přenesl válku do Normandie, porazil Roberta na hlavu v bitvě u Tinchebray, nepohodlného sourozence nechal uvěznit na doživotí a oslepit.

Ve středověku se skutečně nikdo s nikým nemazal, jak se tak říká! Z Jindřicha se stal nesmírně respektovaný vládce Anglie i Normandie. „Jeho vláda trvající 35 let se stala synonymem pro nebývalý klid a prosperitu, čemuž se později říkalo „Jindřichův mír“. Byl to král-intelektuál a mistrný úředník, který pochopil, že stát se neřídí jen mečem, ale především penězi a zákony. Založil královskou pokladnu (Exchequer) a zavedl efektivní systém výběru daní a účetnictví.“ popisuje BBC.

A zmiňuje další aspekty jeho panování: „Zrekonstruoval soudní systém a po celé zemi vysílal putující soudce, kteří vnášeli řád i do odlehlých koutů země, za což si vysloužil respektovanou přezdívku „Lev spravedlnosti“. Byl sice krutý a přísný – nebál se nechat oslepit nebo zmrzačit ty, kteří falšovali mince nebo porušovali zákony – ale právě tato nekompromisnost zajistila v Anglii takové bezpečí, jaké země nepamatovala od dob Římanů.“

Král byl na vrcholu sil a všechny naděje vkládal do svého milovaného syna. Jenže v roce 1120 se odehrála nesmírná tragédie, tzv. Katastrofa Bílé lodi. Plavidlo, na jehož palubě byl následník trůnu i několik jeho nevlastních bratrů, se roztříštilo o skály. Opilá posádka nezvládla manévr a Vilém se utopil v kanálu La Manche. Čerstvý vdovec Jindřich byl zlomený. Od smrti svého syna se už neusmál.

Také přestal prohánět ženy, i když se pokusil o nemožné - v touze po dalším dědici se oženil s mladičkou Adelizou z Lovaně, která ale nikdy neotěhotněla. Stárnoucí churavý král propadal zoufalství. Po zbytek života se usilovně snažil prosadit svou dceru jako nástupkyni trůnu, což šlechta i církev striktně odmítala. Tvrdohlavý Jindřich Matyldu alespoň provdal za mocného Geoffroye z Anjou, čímž ale jen vyvolal další napětí a odpor.

Král postupně chátral. Měl strašidelné tiky v očích, celým tělem mu občas projel křečovitý záškub. Podle kronik jej v noci trápily hrůzné a strašidelné noční můry plné mrtvol a krve. O vládu ztratil zájem, zrazovalo ho zdraví; také se začal přejídat. Jedinou úlevu mu přinášela jeho největší vášeň – divoký a nebezpečný lov v hlubokých lesích. V sedle trávil celé dny. Štval zvěř, byl naprosto neústupný, nutil k lovu všechny své blízké, téměř nespal - a pak to vše doháněl při opulentních hostinách.

Když nastal osudný 25. listopad 1135, prochladlý a unavený král usedl ke stolu, aby se v zámečku pořádně najedl. Podle kronikářů mu bylo velice špatně. Tehdy se věřilo v tzv. rovnováhu tělesných šťáv. Jindřich už byl starý, takže v jeho těle prý vnitřní teplý oheň slábl. Lékař mísu mihulí považoval za „studený a vlhký“ pokrm, který by podle této teorie mohl králův skomírající vnitřní plamen uhasit, ochladit tělo až k smrti. No, špetka pravdy v tom asi byla!

Trest za vymetení mísy slizkých kruhoústých přišel brzy. Ještě tu noc krále zachvátily brutální křeče v břiše a vysoká horečka. Podle slavného kronikáře Jindřicha z Huntingdonu se Jindřich I. třásl, zmítala jím horkost, zvracel a měl průjem; tekla mu krev z nosu a úst. Dále se přidala rýma, neustávající kašel a hotové erupce odcházejících plynů. S plyny odcházely i mihule. Díky rychlému nástupu všech příznaků se zdálo, že konec přijde velice rychle. Jenže Jindřich I. umíral sedm dlouhých dní.

Občas měl světlé chvilky, kdy byl kupodivu jasné mysli. Uspořádal si své pozemské záležitosti, dlouze hovořil s arcibiskupem Hughem z nedaleké osady Rouen, propouštěl vězně, umožňoval návrat vyhnanců a určoval místo svého odpočinku. A byl přesvědčen, že ho někdo otrávil. „Jedl jsem je celý život. Proč až nyní! Jde o vraždu!“ volal Jindřich úpěnlivě ze svého smrtelného lůžka. Mstivý a chrabrý Lev spravedlnosti zemřel 1. prosince 1135, cca za týden po pozření mihulí.

Ale to nejhorší na Jindřicha teprve čekalo. Respektive na jeho tělo. Naštěstí už mu to bylo jedno. A dvořanům, kteří se už začali mezi sebou hádat o moc, také. Explozi Jindřichových ostatků „odskákali“ vesměs jen prostí lidé, poddaní a nižší šlechtici, kteří měli za úkol zařídit pohřeb mrtvého anglického krále a postarat se o důstojné uchování těla. Snažili se, ale bohužel pro jednoho řezníka to všechno skončilo jak v nějakém blbém filmu!

Vladař se začal rozkládat s děsivou rychlostí - museli jeho tělesné pozůstatky okamžitě připravit na dlouhou cestu přes moře do opatství v Readingu. Aby se rozklad zastavil, bylo nutno ostatky nabalzamovat. Jenže se nafukovaly, zápach byl tak strašidelný, že lidé omdlévali - a nemuseli být s Jindřichem ani v jedné místnosti! Stačilo se podívat směrem k zámku a nasát vzduch. A protože tehdy žádná patologie neexistovala, vše se dělalo v primitivních podmínkách za účasti řezníků, ranhojičů či pohodných (rasů), kteří měli alespoň základní zkušenosti s anatomií.

Jindřichova mrtvola už nabyla dvojnásobných rozměrů. Zoufalé lékaře napadla poslední možnost zastavení rozkladu - nasypali do těla zbaveného vnitřností obrovské množství soli a Jindřicha zašili natěsno do volské kůže. Ven koukala jen hlava. Poznámky kronikáře Jindřicha z Huntingdonu zmiňují příšernou událost: řezník, který měl toto zašívání na starosti, utahoval a utahoval, až utáhl - a Jindřich praskl!

Zesnulý král po detonaci jaksi změnil skupenství (detaily raději vynecháme) a nebohý řezník, který se nadýchal toxických plynů, na místě zemřel. Ani sůl a volská kůže rozklad nezastavily. Během převozu lodí do Anglie začala z černého koženého balíku vytékat zapáchající tekutina a tělo se pod tlakem plynů doslova rozpadalo, takže nebohého putujícího Jindřicha raději honem rychle za hojné přítomnosti omdlévajících lidí pochovali v jeho oblíbeném opatství v Readingu, které sám vystavěl.

„Jindřich I., muž, který dal své zemi řád a zákon, se tak vrátil do svého království jako hnijící memento vlastní nenasytnosti. Anglie se na dalších dvacet let propadla do brutální občanské války, protože baroni na sliby dané ženě, dceři Matyldě, okamžitě zapomněli.“ popisuje BBC nastalou situaci. Navíc Jindřich neměl pokoj ani v hrobě! V roce 1539 totiž nechal Jindřich VIII. opatství v Readingu vyplenit. Jindřichův sarkofág byl rozmetán na kusy a kosti rozšlapány na prach, který byl hozen do řeky Kennet.

Zbývá otázka: mohly za tak podivnou smrt anglického krále opravdu mihule říční? Nebo šlo o nějakou dobovou anekdotu, která se postupem doby zveličila na hotový román o zákeřných rybovitých obratlovcích, kteří zabili nenasytného krále? Odborníci z řad lékařů věnovali zkoumání příčiny smrti Jindřicha I. rozsáhlou studii. Tu posléze zveřejnili na portálu Cuerus, kde uvádějí řadu možných příčin smrti anglického vladaře.

Například to mohl být plánovaný atentát. Jindřich měl mnoho nepřátel a všeobecně se vědělo, jak moc mihule miluje. Stačilo přidat jed. Další verze zmiňují otravu jídlem. Mihule mohly být špatně připravené. Do pokrmu se přidávalo víno a krev, aby byl co nejvýživnější, někdy i hovězí maso. Třeba bylo zkažené.

„Domníváme se, že mohlo jít o listérie nebo botulotoxin. Podle kronikářů měl vysoké horečky, to odpovídá otravě. Zmínky o krvácení jsou nejasné - mohlo se jednat o výsev krvavé vyrážky, která by zase spolu s příznaky (vysoká horečka, bolest hlavy apod.) naprosto odpovídala akutní meningitidě čili zápalu mozkových blan.“ neshodnou se lékaři.

Dále se uvádí celkové selhání organismu starého muže, slepé střevo, nastřádání toxinů v těle, fatální onemocnění žlučových cest, rakovina žaludku… Když to takhle vyjmenujeme, tak je jasné, že příčinu skonu středověkého panovníka už nikdo neodhalí, zvláště, když jeho kosti skončily v řece!

V anglickém a francouzském folkloru ale Jindřich I. Anglický zřejmě už navždy zůstane zapsán jako Král, který se přežral mihulí.

Zpracováno podle: Tandfonline.com, Henry I. of England, Cureus.com, Mihule, Jindřich I. Anglický, Kabinet kuriozit, Reddit, Salon.com, Facebook, National Geographic, BBC, White Ship