Článek
Ale ani ve snu by mě nenapadlo, že chce někdo podpořit mě. Ne, vážně jsem to nečekala. Vzala jsem si do kabinky kalhoty a protože seděly docela dobře, srovnala jsem si podle svého zvyku automatickým pohybem ještě kapsy. A v jedné z nich mě něco zarazilo.
Nebyl to jen kousek papíru
„Hele, asi tu někdo nechal účtenku nebo jízdenku,“ pomyslela jsem si. Ale nedalo mi to a předmět jsem ze zvědavosti vytáhla. Chyba lávky – místo bezcenného kousku papíru se na mě dívala pěkně poskládaná tisícovka. „Hmm, to je zvláštní – myslela jsem, že se oblečení před prodejem pere,“ napadlo mě.
A samozřejmě mi to nedalo a svým nálezem jsem se pochlubila na pokladně. Tedy spíš – chtěla jsem ho vrátit. Ale to mi paní pokladní rozhodně nedovolila.
Ani to tu neukazujte
Místo odpovědi mi rychle zakryla dlaň rukou. „Ani to tu neukazujte,“ zašeptala. „Jinak nám lidi začnou prohlížet věci. Někdo to tu občas nechává, asi jako dárek pro chudé, co si oblečení koupí.“
„Ale já to nepotřebuji.“
„Prostě si to nechte,“ utnula naši debatu rázně prodavačka. „Třeba na dárky, to se hodí,“ dodala a začala markovat zboží.
Trochu mě to urazilo – snad nevypadám jako nějaká socka? Ještě mě napadlo, že bych se do obchodu vrátila a schovala peníze jinam, ale protože náš rozhovor začal vyvolávat nežádoucí pozornost (znáte to, lidé rádi poslouchají), nechala jsem to tak.
Na náměstí ještě běžela vánoční sbírka, tak jsem ty peníze šoupla tam. A to by podle mě měl udělat i onen tajemný dárce. Tak bude mít jistotu, že se opravdu dostanou k někomu potřebnému. Ale takhle? Vždyť nemůže vědět, kdo si oblečení koupí – a do sekáčů zdaleka nechodí nakupovat jen nemajetní.
