Článek
Když naše teta zůstala sama, věděli jsme, že to nebude mít dobrý konec. Na strýce byla hodně fixovaná a bez něj začala rychle chřadnout. Jako rodina se ji samozřejmě snažíme navštěvovat, jenže to ani zdaleka nestačí.
Pořídíme jí společníka, to bude koukat!
Napadlo nás tedy, že by jí určitě neuškodila nějaká ta společnost. Třeba takové štěně k Vánocům, to by bylo něco. Pes je takové pohlazení pro duši, dokáže vás vytáhnout i z deprese, a i když se vám opravdu nic nechce, on vás k tomu prostě přinutí.
Tetin doktor z toho ale tak nadšený nebyl. Rozumějte, u nás na vesnici si na žádné GDPR naštěstí nehrajeme. Ve městě by mi asi něco takového neprošlo – tam mi doktorka odmítá předepsat i léky pro manžela, musí si o ně napsat nebo zavolat sám.
Ale zpátky k našemu andělovi v bílém plášti. „Víte, pes jako takový je fajn nápad. Ale určitě ne pod stromeček. To jsou takové ty hurá akce, kdy se koupí štěně, které se líbí rodině, a ten obdarovaný přitom může mít úplně jiné představy. A vůbec, paní P. už nemá kolena zrovna nejlepší. Pohyb by jí prospěl, ale určitě se nemůže honit za štěnětem. Zkuste společně vybrat třeba nějakého pejska z útulku, nebo si vzít starší zvíře od někoho z rodiny. Já bych to viděl jako nejlepší.“
Překvapení se nekoná, nevadí
Tak tedy dobře, prokonzultujeme nejdřív celý záměr s tetou, žádná hurá akce nebude. Jak jsme správně odhadli, úplně proti pořízení pejska nebyla. Nechtěla ale žádného malého (s tím jsme, popravdě, nepočítali – právě nějakého prcka jsme měli v plánu). Prý radši alespoň něco středního, s čím se může pořádně pomazlit. U malého psa měla strach, že by mu mohla nechtěně ublížit – třeba na něj šlápnout.
Ale pak nastal další problém. Vážně by chtěla štěně, i když uznala, že s jejími pohybovými omezeními by to asi byl problém. A tak – nevadí. „Vždyť byste mi ho mohli přijet každé odpoledne vyvenčit, ať se pěkně vyběhá a já si alespoň odpočinu.“ A to se zase nelíbilo nám. Ona taková pomoc má své meze – všichni máme rodiny a další příbuzné, ke kterým je třeba zajet. Tohle by prostě neklaplo.
Už už to vypadalo, že si teta pořídí kočku (což nebylo úplně to, co jsme chtěli), ale nakonec to osud vyřešil za nás. Když za tetou přijela sestřenice Lenka, ještě ani nezazvonila, a už na ni mávala sousedka. Řekla jí, ať chvíli počká u vrat, zaběhla domů a v náručí držela něco malého a chlupatého. Ukázalo se, že je to kokršpaněl. Prý asi dvouletý, to přesně neví. Koupila ho od nějakého bezdomovce, který do něj kopal a vláčel ho za sebou na vodítku jako loutku (její slova). Nevydržela to, dala mu pětistovku a pejska si odnesla. Byl chudák celý vyklepaný, před rukou se odtahoval, ale měl taková ta oddaná psí očka, znáte to.
Sousedka mínila, že když jsme chtěli psa, ať si necháme tohohle. Lenka namítla, že to asi nebude ono, že teta chtěla většího psa… No, ale co s tímhle drobkem? Vezme ho na veterinu a uvidí se.
Stačilo pár minut a byli svoji
Pejska zabalila do deky, vyžádala si od sousedky nějaký větší košík, naložila ho do auta a šla oznámit tetě, co se stalo. K jejímu překvapení chtěla jet teta na veterinu s ní. „Přece nebudu doma, co bych tu dělala.“
Lenka mi potom vyprávěla, že kdyby tu proměnu neviděla na vlastní oči, nevěřila by. Veterinář se zprvu zděsil, ale ukázalo se, že pejskovi až na zacuchanou srst a pár škrábanců vlastně nic není. Věk víceméně potvrdil, předepsal dietu, nasadil antiparazitika a vysvětloval, co s tou srstí. Lenka mu poděkovala a říkala, že to předá útulku, protože ona sama si ho vzít nemůže… Ale v tom se do toho vložila teta. Lenka si sice všimla, že co dojeli na veterinu, pořád ho hladila, mluvila na něj a tak podobně, ale tohle by ji nenapadlo. „Jsme dva, co to na světě zrovna teď nemají právě lehký, tak to dáme dohromady, ne?“ mrkla na psíka a bylo vymalováno.
Mimochodem, ze psíka se vyklubalo pěkné číslo. Jakmile zjistil, že už mu nic nehrozí, vyklubal se z něj pěkný dareba (ale před nešikovným pohybem nohy ucukává dodnes). Jmenuje se Lojza a teta s ním vážně ožila. Takže náš doktor měl s tím pejskem pod stromeček nakonec pravdu. A my jsme za to rádi.
