Článek
Můj děda z jižní Moravy by vám o tom pověděl své. Bohužel už mezi námi není. A já o něm bohužel nevím ani zdaleka tolik, kolik bych chtěla. I tahle historka se ke mně dostala obloukem.
Byl strakatý a děda zabití nepovolil
Dědovi bylo prý asi šest. Odmalička byl milovaným benjamínkem – a to tím spíše, že to na začátku prý moc nevypadalo na to, že přežije. Byl takové to miminko „dopékané v troubě“ (později byste to na něm nepoznali, všechno krásně dohnal). Takže když se mezi nově narozenými selaty v hospodářství objevilo jedno strakaté a děda ho nechtěl dát, prostě mu ho nechali. Co by benjamínkovi nesplnili. Byl to kluk a děda mu říkal Josef (prý z dopalu na jednoho spolužáka, který mu nedal a nedal pokoj).
No dokázali byste něco takového picnout?
Josef chodil s dědou do školy
Ale jestli si myslíte, že to byl v rodině jen pěkný dáreček, tak se pletete. Josífek byl prý vážně chytrý. Uměl prý stejné povely jako pes a když bylo třeba ohlídat dvůr, ani ovčák nebyl tak pohotový. S dědou navíc chodil úplně všude – dokonce i do školy. Tam si způsobně sedl před budovou a i když si občas někam odběhl, aby si našel něco k snědku, vždycky, když děda vyšel ze školy, tam byl.
Žádné vodítko ani nic podobného – Josífek prostě poslouchal, tak nic takového nepotřeboval. Děda byl za vesnickou celebritu a prý pak na Josífka hodně vzpomínal. Další takový se už ale nenašel, takže žádné další ochočování selat nebylo.
Vždycky si na to vzpomenu, když vidím ta moderní miniprasátka. Prý novinka – ale houby. Kdybyste bydleli na jižní Moravě, přišlo by vám to úplně normální. :)
