Článek
Když se řekne „slovanský mýtus o stvoření“, většině lidí se vybaví příběh, ve kterém se tajemná bytost potápí na dno praoceánu, vynese hrst bahna a z té hrstky vyroste celá země. Jenže tento takzvaný mýtus o kosmickém potápěči podle současného bádání vůbec nemusí být původně slovanský. Polský historický lingvista Michał Łuczyński totiž ukazuje, že se ve skutečnosti k Slovanům dostal druhotně, pravděpodobně od ugrofinských kmenů, a v řadě slovanských oblastí, včetně českých zemí, není vůbec doložen.
Potápěč a písek: Příběh, který není tak starý, jak se zdá
Mýtus o kosmickém potápěči má v Evropě i Asii obrovský areál. Vyskytuje se v rumunských, bulharských a východoslovanských lidových vyprávěních, často v christianizované podobě: Bůh pošle ďábla (nebo ptáka) na dno oceánu pro hrst země, z níž pak stvoří pevninu. Problém je, že jeho rozšíření mezi Slovany je nerovnoměrné. Na území Polska ho Łuczyński doložil hlavně na jihovýchodních okrajích, tedy v kontaktní zóně s ugrofinskými a balkánskými tradicemi. Jediný záznam ze středního Polska byl v odborné literatuře zpochybněn jako pravděpodobné falzum. V české tradici tento mýtus chybí úplně.
Nebe a Země aneb jak to vlastně všechno začalo doopravdy
Co tedy bylo dřív? Łuczyński ve svém recenzovaném článku z roku 2012 kombinuje několik metod: etymologii praslovanských slov, analýzu staroruských církevních textů, které polemicky převracejí starší pohanské formule, a srovnání s dalšími indoevropskými tradicemi. Výsledkem je hypotéza (podložená, ale stále hypotéza), že praslovanská kosmogonie stála na páru Nebe a Země.
Na počátku byla tma. Z ní vyvstala životodárná Matka Země, praslovansky Zema, jejíž kult se podle části badatelů později projevil v uctívání východoslovanské bohyně Mokoš. Proti ní stál Otec Nebe, praslovansky Deiwu. Mezi nimi došlo k posvátnému sňatku, hierogamii. Nebe seslalo na Zemi déšť, voda zaplnila trhliny a stvořila moře a řeky, oplodněná Země začala rodit hory, stromy, byliny a zvířata.
Důležitá poznámka: toto není dochovaný pohanský text. Slované nezanechali vlastní sbírku mýtů srovnatelnou s řeckými nebo severskými ságami. Łuczyński rekonstruuje ztracený „prototext“ z jazykových a folklorních stop. Sám přitom pracuje s výslovným vědomím vysoké míry hypotetičnosti.
Děti Země: Jak se rodili lidé
Jedním z nejpůsobivějších motivů rekonstrukce je původ člověka. Lidé se v tomto modelu nerodí z hlíny, kterou bůh-řemeslník vymodeluje rukama. Rodí je sama Země, ze svého lůna, z podzemních jam, jako by vyrůstali po teplém jarním dešti. Staroruský církevní text zachovává polemicky převrácenou formuli, v níž božská bytost vrhá na zem hroudy a z nich se rodí děti. I když jde o křesťanskou polemiku, badatelé v ní čtou ozvěnu staršího mýtického modelu takzvaného tellurického původu člověka.
Tato víra měla praktické důsledky, které přetrvaly hluboko do novověku:
- Novorozené dítě se hned po porodu pokládalo na holou zem, což byl symbolický návrat k matce, která dává život.
- Nemocní lidé byli kladeni na hlínu, aby z nich Země „vytáhla" chorobu a vrátila jim sílu.
- Umírající se rovněž pokládali na zem, tentokrát jako symbolické navrácení do lůna, z něhož vzešli.
Tyto rituály zdokumentoval etnograf Ludwik Stomma napříč slovanským prostorem. Nejde o nepřerušený přežitek staroslovanského obřadu, ale o dlouhý kulturní dozvuk, v němž je země chápána jako živá, rodící a obnovující síla.
Proč to není výstřelek: Indoevropské zrcadlo
Rekonstrukce by působila křehce, kdyby stála osamoceně. Nestojí. Pár Nebe a Země patří k nejstarším vrstvám indoevropské mytologie. V Rigvédě jsou Nebe a Země jedním z nejčastěji vzývaných božských párů, vzájemně neoddělitelných, plodících bohy i lidi. V Hésiodově Theogonii tvoří Gaia a Úranos prvotní kosmickou dvojici, z jejíhož spojení se rodí Titáni.
Slovanská rekonstrukce tak zapadá do širší matrice, kterou indoevropanista M. L. West popsal jako společné dědictví páru Djéus a Země. Řecký materiál je rozvinutější, védský bohatší na hymny. Slovanský je fragmentárnější než oba, ale základní struktura je tatáž.
Proč zlidověl potápěč, a ne svatba Nebe se Zemí
Zbývá oprávněná otázka: pokud je starší vrstva indoevropská a mýtus o kosmickém potápěči přejatý, proč se v lidové tradici prosadil právě potápěč? Jednoznačná odpověď neexistuje, ale nabízí se několik faktorů. Mýtus o kosmickém potápěči je narativně plastický, snadno se napojil na křesťanské a apokryfní vyprávění o Bohu a ďáblu. Fungoval v kontaktních zónách, kde se Slované mísili s ugrofinskými a turkickými kmeny. A hlavně: neměl konkurenci v podobě pevného pohanského kánonu, protože ten se po christianizaci rozpadl dřív, než ho kdokoli zapsal.
Starší vrstva o Nebi a Zemi přežila jen v jazykových stopách, folklorních formulích a rituálních gestech, která si lidé už dávno nespojovali s žádným konkrétním příběhem. Potápěč měl děj. Svatba Nebe se Zemí měla jen ozvěnu.
Právě proto je Łuczyńského rekonstrukce cenná, ne jako definitivní pravda, ale jako nejlepší dostupná odpověď na otázku, co si Slované vyprávěli, než se jejich cesty rozdělily a než přišel křest. Odpověď zní: příběh ne o stvoření z ničeho, ale o světě, který se zrodil ze vztahu.
Zdroje info: Autorský text, odkazy v textu
