Článek
Naštěstí to ale není žádný problém. Máte totiž po ruce geniální vychytávku – sladký sirup jménem sapa. Stačí pár kapek a z kyselého patoku je rázem božský nápoj. Báječné, což? Co už ale netušíte, je, že si s každým douškem právě podepisujete rozsudek smrti nebo si přinejmenším zaděláváte na pořádně nevypočitatelné šílenství.
Sladké mámení s hořkou dohrou
Římané byli gurmáni a na sladké si potrpěli, to je zkrátka fakt – stačí nakouknout do spousty dobových receptů. Jenže s cukrem to tehdy nebylo zrovna slavné. Med byl drahý a ne vždy po ruce. A tak přišli na to, že když v olověném kotlíku pomalu svaří hroznový mošt, vznikne hustá, sladká hmota. Hroznů rostlo všude přehršel – u domu je pěstoval prakticky každý a obří vinice se táhly do dáli, přičemž mnohde dokonce víno zaplavovalo krajinu jako plevel.
S dostupností této suroviny tedy problém nebyl. Bohužel se ale nacházel docela jinde – během vaření totiž vznikal octan olovnatý, kterému se později začalo říkat olovnatý cukr (což ale staří Římané samozřejmě nemohli vědět).
Elita byla co do otrav ve značné nevýhodě
Výsledek byl pak víceméně jasný. Tenhle dryák sice chutnal skvěle a víno dokázal krásně konzervovat, ale pro lidské tělo to byla hotová katastrofa. Olovo totiž v organismu prostě nechcete – jak se jednou usadí v tkáních, už ho nedostanete pryč. Ukládá se v kostech a orgánech, kde pomalu, ale jistě páchá nezvratné škody.
Kuchyně plná těžkých kovů
Když se řekne otrava olovem, většina lidí si vybaví jen to slavné vodovodní potrubí, o kterém se všeobecně ví. Jenže to byl jen vrcholek ledovce. Elita se tehdy olovem doslova ládovala. Kromě sapy se olovo totiž objevovalo třeba i v kosmetice. Tehdejší dámy chtěly mít pleť bílou jako mramor (to aby ukázaly, že rozhodně nemusí dřít na poli a nechat se opalovat od sluníčka), a tak se patlaly líčidlem zvaným cerussa. Což nebylo, jak asi tušíte, nic jiného než bílé olovo alias uhličitan olovnatý. V přírodě se vyskytuje jako minerál cerusit, ale Římané ho zvládali i vyrábět. A to ve velkém. Není divu, že dámám nádherně bílá kůže v perfektním stavu zase tak dlouho nevydržela.
Ale ani pánové na tom nebyli lépe. Trpěli totiž dnou, které se přezdívalo nemoc králů. Olovo totiž ničí ledviny a ty pak nestíhají vyplavovat kyselinu močovou. Klouby pak natekly tak, že i slavní vojevůdci sotva pletli nohama.
Amfory na víno z Pompejí
Když se mocipáni zblázní
Historici už dlouho spekulují, jestli by římské impérium nefungovalo déle, kdyby se jeho vládci tolik nenalévali jedem. Chronická otrava olovem totiž útočí přímo na mozek – a to není žádná nadsázka. Způsobuje paranoiu, výbuchy agresivity a také totální ztrátu soudnosti. No vážně. A když se podíváte na kousky, které předváděli pánové jako Caligula nebo Nero (byť musíme přiznat, že část z toho byla nejspíš jen pomsta značně zaujatých historiků), začne vám to dávat smysl.
Nebyli to možná jen psychopati od přírody, ale prostě měli mozek vykoupaný v olovu. Šlo o tak masově rozšířený fenomén, že ho vědci potvrdili až v Grónsku. Ano, i ve zdejších ledovcích se našly stopy římského znečištění z dob, kdy se olovo a různé deriváty připravovaly v římské říši ve velkém. Jinými slovy – těžba olova v té době byla tak masivní, že poprvé v dějinách lidstva došlo ke globálnímu znečištění ovzduší, které se na severním pólu ukládalo do ledu.
Antické olověné potrubí
Olovo nebylo jen ve džbánku – a mocní na tom byli hůř
Zatímco plebs pil vodu z obyčejné keramiky a víno si mohl dovolit jen občas, šlechta si žila v luxusu, který ji paradoxně zabíjel. Paradoxem je, že i když někteří antičtí autoři jako Plinius starší tušili, že olovo není úplně v pořádku, touha po sladkém byla silnější.
Plinius starší si všiml, že dělníci, kteří pracovali v hutích, si museli před výpary chránit obličej, jinak trpěli „tuhnutím svalů“. Také poukazoval na to, že voda protékající olověnými trubkami chutná hůře a lidé, kteří ji často pijí, jsou bledí a slabí.
Dnes víme, že olovo mělo prsty i v nízké porodnosti u aristokracie. Mnoho slavných rodů prostě vymřelo, protože olovo způsobuje neplodnost a časté potraty. Ano, tak prosté to bylo. Je tedy dost dobře možné, že Řím nepadl jen pod meči barbarů, ale prostě se zároveň utopil ve vlastním sladkém jedu. Tak trochu paradox, že?
Zdroje info:
https://www.britannica.com/science/lead-poisoning
https://penelope.uchicago.edu/encyclopaedia_romana/wine/leadpoisoning.html
https://www.pnas.org/doi/10.1073/pnas.1721818115
https://www.nejm.org/doi/abs/10.1056/NEJM198303173081123
https://www.bbc.com/news/magazine-29568505
https://pubmed.ncbi.nlm.nih.gov/10940962/
Dějiny starověkého Říma, Nikolaj Aleksandrovič Maškin, 1952, Rovnost
Zdroje obrázků:
http://commons.wikimedia.org/wiki/File:Roman_baths_lead_pipes_01.JPG
http://commons.wikimedia.org/wiki/File:Ancient_Roman_amphoras_in_Pompeii.jpg
https://picryl.com/media/ancient-rome-cropped-45f129
