„Takhle pěkně bych se klidně hádal každý den,“ říká Petr. Kluci doma dělají rodičům roztleskávače

Mám kamaráda – říkejme mu třeba Petr, i když ve skutečnosti najdete iniciálu jeho křestního jména v první polovině abecedy, ale nevadí. Vzhledem k tomu, že se příběh týká i dětí, zachovejme určitou diskrétnost. Petr je docela fajn – o přírodě ví první poslední a nikdy nezkazí žádnou srandu. Jakmile se však za ním zavřou dveře od bytu, mění se v úplně jiného člověka.

Petr se svou manželkou Helenou mají jedno zajímavé pravidlo: „Není nad to se kvalitně pohádat,“ říkají oba svorně. A onehdy to vysvětlovali i policii, kterou na ně zavolala sousedka, jíž notně vyděsily zvuky linoucí se z otevřeného okna. Ale pojďme na to pěkně od začátku.

Jejich hádka totiž není takové to klasické „tytyty“, následované chvilkovým uražením, nebo něco podobného. Ne, je to taková ta pravá „Itálie“, kdy vzduchem začne postupně létat všechno možné (jednou to skoro odnesl i domácí mazlíček, protože splést si boloňského psíka s velkým plyšovým medvědem je v afektu docela snadné.) Z bytu se navíc line takový řev, že bych přísahala, že nám na sousedící stěně poskakují skleničky v baru. Obvykle to trvá asi půl hodiny.

Ze začátku mě to děsilo, teď už vím své – ale rozhodně se na to netěším. Naštěstí se to dá poměrně dobře předvídat – hádka se obvykle spustí do deseti minut poté, co se oba sejdou doma. Jako kdybyste vzali ovladač, nastavili příslušný program a hotovo. Obvykle tedy zesílíme televizi, zmizíme na nákup a tak.

Párkrát jsem zkusila zjistit, co je k tak příšernému zvyku vede. U nás doma, když někdo zvedl hlas, už to muselo být opravdu vážné. Prý ani sami nevědí – vždycky je to nějaká blbost. Pohádají se, vypustí páru po práci a zase je dobře (večer samozřejmě nesmí chybět usmiřovací sex.)

Nejhorší na tom podle mě je, že všechno vidí jejich dva kluci – aktuálně 8 a 10 let. Dřív jsem slýchávala, jak občas vyděšeně plakali, ale dneska už to berou s klidem. Petr mi popisoval, jak občas stojí ve dveřích, fandí jedné nebo druhé straně a dohadují se, co poletí tentokrát. Prý by nic nedal za to, že se mezi sebou i vsázejí.

Očividně tento model soužití považují za docela normální – já už o tom tak přesvědčená nejsem. Upřímně lituji partnerky, které si jednou kluci najdou, protože pokud budou pokračovat v chování rodičů, ty slečny se rozhodně mají na co těšit. Nebo to přijde nenormální jenom mně?