Článek
Markéta se své vyvdané mamince nikdy moc nelíbila. Její rodiče měli oba „jenom“ učňák, což pro tchyni znamenalo, že Markéta si bezpochyby „tu vejšku udělala svýma prsama“. Myšleno tak, že na přednášejícího vyvalila výstřih (opravdu bujný, to se musí nechat) a zápočty byly na světě. Maso nejedla (byť manželovi ho na požádání vařila) a dítě chtěla jenom jedno, a to bůhvíkdy.
Jen pár let, až si našetříme
Nejdřív hypotéka, pak dítě, znělo heslo mladých manželů a také nějaká zábava a tak, trochu cestovat by to chtělo – znáte to. Tak mladý pán vymyslel, že to chvíli u jeho rodičů v domku přežijí. Budou mít celé horní patro, to se pár let dá – mezitím si naskládají potřebný základ a půjdou do svého.
Markéta nadšená nebyla, ekonomické důvody však uznala a stěhování se mohlo realizovat. Jak později vyprávěla, tchyni nebylo nikdy nic dobré. Když se zdržela v práci, už na ni nasazovala, že někam chodí. Když objednala jídlo, tchyně se hned vytasila se svým, aby její miláček nemusel jíst bůhvíjaké blafy. A vrcholem bylo, když Markéta odmítla pomáhat s péčí o zahrádku s tím, že ona si zeleninu raději koupí, a že ona záhonky nechtěla, tak proč by se starala. Že to takhle vydrželi skoro tři roky se dodnes divím.
Chybí nám peníze, to určitě ona
A pak se stala menší pohroma. Tchánovi se někde povedlo vytrousit z kabátu dvoutisícovku a když se po ní jeho paní sháněla, nebyla nikde k nalezení. Kdo ví, jak si to v hlavě spojila, ale vylítla přímo do patra jako čert a obvinila Markétu z krádeže. A to byla poslední kapka. Její syn sbalil kufry, hodil po své matce klíče a stěhovali se k jeho kamarádovi, který byl se situací dobře obeznámen a podobný azyl už jim párkrát nabízel.
Nevytrousil, vyprala se
Po pár dnech přišlo odhalení. Tchán peníze z kabátu nevytrousil. Dal si je do kalhot. Bohužel po vyprání už nebyla bankovka skoro k poznání. Markéta se to nějak oklikou dozvěděla, ale protože stále nedostala žádnou oficiální omluvu, zpátky ke tchánovcům se nehnali.
Peníze prý umí lidi rozdělit. A tentokrát k tomu stačily jen dva tisíce
Nehoda není náhoda. Tady tedy vážně ne
Pomalu začali pracovat na té hypotéce. Všechno vypadalo dobře, měli předvybraný malý byt a už zbývalo řešit jen pár náležitostí. Místo stěhování do svého se však vrátili k tchánovcům. A jak se to stalo? Těm dvěma se povedlo se nepěkně vybourat (řídil tchán a prý mu to nějak ujelo). Polámaní a potlučení byli značně. Markéta neváhala a přistoupila ke stěhování. Dobrá duše to byla, tu křivdu si v sobě nějak přebrala a rozhodla se pomoci.
Klid vydržel pár dní. Doma sice bylo pořád dusno a skoro ticho, protože nikdo se k hovoru moc neměl, ale pořád se čekalo, že se to nějak srovná. A srovnalo, jen asi jinak, než by si obě strany představovaly. Ten, kdo to nakonec nevydržel, byla tchyně. „Tak už se spolu snad budeme bavit normálně ne,“ vyrazilo z ní zničeho nic. „Vždyť se nic nestalo, nejsi nějaká moc vztahovačná? To by ses měla odnaučit, to nedělá v životě dobrotu.“
Markéta svou reakci popsala později následovně: „Neřekla jsem ani slovo, protože na to asi nebylo co říct. Ten talíř s polévkou, který jsem měla v ruce, jsem prostě pustila na stůl. Tak, jak byl. Šla jsem do patra, sbalila věci, zavolala taxíka a manželovi zavolala, že se vracíme ke kamarádovi, ať doveze zbytek. Tchyně za mnou něco volala, ale jak měla zlomenou nohu, nemohla za mnou jít, což mi vůbec nevadilo. Jestli se chtěla omluvit pořádně, tak na to už jsem nebyla zvědavá. Víš co? Já si říkala, že se to nějak zlomí – já se s nimi nechtěla hádat, vždyť jsou to manželovi rodiče. Ale po tomhle už je nechci vidět, nikdy. Tchán vždycky mlčí a nic neřekne, zastání nemám. Proč bych se rozčilovala?“
A já ji plně chápu. Mám v okolí pár hodných tchyní – a taky pár kvítek, přesně takových, jako takhle. Jestli se tohle ještě někdy podaří dát dohromady, bude to vážně velký zázrak.
