Článek
Je zvláštní, jak mohou být dvě děti odlišné. Zatímco mladší dcera, na kterou jsem měla paradoxně míň času, protože jsem musela prakticky už od jejího narození pracovat, se tkaničky naučila vázat jen tak mimochodem, starší syn s tím měl problém ještě v první třídě. Prostě ne a ne. Vždycky jsme trénovali, a nakonec se ze samé bezmoci rozbrečel. Prostě mu to tam někde uvnitř hlavy nechtělo přepnout. Pekelné tkaničky… Ale jinak? Dodnes je to šikovný kluk.
Tak ho s tím netrapte, maminko
K zápisu do první třídy jsem šla jako máma s trochu staženými půlkami. Je to už přes deset let a stejně si to pamatuju. Synek byl nadšený, všechny úkoly zvládnul na jedničku, paní učitelka se mu líbila – prostě všechno perfektní. Já ale pořád čekala, kdy dojde na onu otázku.
„Měla bych o něm ještě něco vědět?“ zeptala se moc hodná učitelka. A dodnes si myslím, že tkaničky asi nemyslela. A přesto jsem to na ni vyklopila. Jak se za to stydím! Ale řekla jsem jí, že nám to prostě nejde.
„A cop uplést umí? Zapne si bundu? Zaváže uzel?“ Na to všechno jsem přisvědčila.
„Tak co řešíte? Na takové drobnosti určitě bazírovat nebudeme. Však ono mu to jednou secvakne. Neřešte to. Ve škole to taky trénujeme – a na tkaničkách přece svět nestojí.
Představte si, já mám bratra a ten to neumí dodnes. A přesto má vysokou a úspěšnou firmu. Ale s jemnou motorikou měl problém odjakživa. Tkanička opravdu k úspěchu nepotřebuje, nebojte.“
Nejsem matka roku, ale nevadí
Upřímně se mi tehdy fakt ulevilo. Kor když jsem zjistila, že většina dětí má, stejně jako syn, boty na suchý zip, takže jeho „handicap“ nijak nápadný nebude.
Dnes už bych to asi neřešila vůbec – co slýchám od kamarádek ze škol, předškoláci leckdy mají problém si i zapnout zip. Mimochodem, tkaničky ten můj čerstvě dospělý lump nedává dodnes. Prostě to tam necvaklo. Zato dokáže uplést náramek pro přežití, zavázat uzly na stanu a podobně. Ale ty zatracené tkaničky mu prostě odolávají.
A víte co? Mně to nevadí
Říkám si, jestli jsme v minulosti vážně nelpěli na blbostech, abych tak řekla. Já to taky dřela hodiny a hodiny, za strašného řevu, jen abych to do první třídy uměla.
No, nakonec jsem to nějak dala a během pár let to vypilovala, ale zpětně mi to přijde zbytečné. Je tedy pravdou, že tehdy boty na suchý zip prakticky nebyly, takže já to pilovat musela. Ale to neznamená, že to „musíme“ chtít po našich dětech teď
Podle mě určitě ne za každou cenu. Kdyby mě naši tenkrát místo hodin probrečených v kuchyni vzali třeba do lesa, který jsem odmalička milovala, byla bych asi mnohem šťastnější. Mimochodem, moje sestra se to naučila za jedno odpoledne ve školkové třídě pro nejmladší děti.
Fakt, ale fakt mě to tehdy strašně žralo. A naši mi to ještě přehazovali (a babička nejvíc – ta dodnes, mimochodem, neumí cop ani ze tří pramenů, ale to nejsou tkaničky, to přece nevadí).
Sečteno a podtrženo – moc děkuji paní učitelce, že mě tenkrát trochu přibrzdila. Vážně si nemyslím, že by můj syn touto neznalostí nějak utrpěl.
