Článek
Už je to pár let. „Někdo si adoptuje zvířátko v zoo a někdo maminku, která fakt potřebuje pomoct,“ to byla odpověď mé kamarádky Jitky na to, když se jí v rodině ptali, proč posílá peníze nějaké no-name ženské místo toho, aby podpořila rodinu. Ta no-name ženská jsem byla já. A ne, nenechávala jsem se vydržovat…
Dcerku jsem si odnesla z nemocnice jen na pár týdnů
Pořád to bolí, vážně moc. Ale je dobré o tom mluvit. Tedy už o tom můžu mluvit, protože je pořád spousta lidí, kterým to může pomoci. Možná se někteří z nich alespoň zamyslí… A o čem chci mluvit? O Eričce.
Byla to moje malá holčička. Moje sluníčko. A když se narodila, všechno bylo zalité sluncem. A to přesně na pár týdnů. Tak dlouho jsem ji měla doma a tak dlouho se zdálo, že je všechno v pořádku. Pak začaly problémy s dechem, pak opakované infekce, pak nějaká nemoc, kterou doktoři dodnes přesně neurčili (a popravdě už je mi to jedno)… A pak, okolo jejích druhých narozenin, přišla poslední rána – svalová dystrofie.
Dnes se o ní hodně mluví, shání se léčby a tak podobně, ale tehdy nic moc takového k mání ještě nebylo. Navíc naše forma byla hodně agresivní…
Nebudu to dlouho natahovat. Lékaři mi taktně sdělili, že nástupu na druhý stupeň (a možná ani do první třídy) se Erička nedožije. Nechci tady psát o tom, jak to je pro rodiče rána, jak mizerně se cítíte, jak uvažujete o tom, co jste možná udělali špatně…
Chci psát o tom, jak vás dokáže utopit okolí ve chvíli, kdy už to přece jen trochu vstřebáte a začnete zase jakž takž normálně fungovat. S Eričkou jsem zůstala doma – její otec se neozval už po jejím prvním onemocnění a na aktuální zprávu o jejím stavu mi ani neodepsal. Dodnes.
Zůstala jsem s malou doma. Naštěstí stát poměrně ochotně „pustil“ různé příspěvky, takže se to jakž takž dalo zvládnout. Ale na různé výlety a hračky, které jsem chtěla Eričce v jejím krátkém životě dopřát v co nejvyšší možné míře, už nezbývalo. A tady mi právě moc a moc pomáhala Jitka, které to nikdy nezapomenu.
„Vy se máte, že jste pořád doma“
Ani nevím kdy, ale nějak se v mém okolí objevili. Lidé, kteří si všimli, že nechodím do práce, a přitom se máme pořád docela dobře. Asi nejhorší byla sousedka, ale takových lidí se našlo dost třeba i na dětském hřišti. Na Eričce totiž ze začátku nebylo zase tak moc poznat, že je nemocná – a když už bylo, stejně to někteří nereflektovali.
„Ty se máš, jsi celý den doma s dcerou a ještě ti to stát platí,“ řekla mi jednou sestřenice. Ale variací na tohle téma jsem si vyslechla dost. A víte co? Přestalo mě bavit uhýbat a vysvětlovat. Jako bych to už takhle neměla dost těžké.
„Ale ona mi za pár let umře, chceš si to vyměnit?“ odpověděla jsem tenkrát sestřenici a od té doby tuhle větu používala pořád.
Chtělo to hodně síly. A dodnes chce, i když to píšu. Ale většina lidí na tohle jednoduše neměla odpověď. Ze zcela cynického soudku se nakonec ukázala být právě ta sousedka. Ta se mě poté, co mě na chodbě potkala se školní aktovkou, kterou jsem dostala od kamarádky, zcela bez obalu zeptala, jestli si myslím, že to má ještě cenu. A jestli jsem s tou dceřinou nemocí tak trochu nekecala.
Tenkrát tedy došla slova mně. Fuj a ještě jednou fuj za takové chování. Ale vám, kteří musíte tohle téma řešit, radím – nenechte se zatlačit do kouta. Máme to už tak dost těžké a to, co se stane, nezměníme. Nemyslete na okolí – odstřelte ho jako já, pokud je to potřeba.
Na tom, co si myslí lidé, totiž nezáleží. A když oni nemají kapku slušnosti, přestaňte si hrát na dobře vychované slečny ze slušné rodiny. Uleví se vám, uvidíte.
(Psané podle smutného příběhu společné známé.)
