Článek
Měla jsem totiž od malička problém s těsnými prostory. A vůbec, ale vůbec jsem nemohla mít někde uvězněné ruce. Stačilo i hloupé skákání v pytli a už mě brala panika. A spacák? To vůbec nepřipadalo v úvahu. A když rodiče zjistili, že se mnou nic nepořídí (protože domácí nácvik nezabral), začala jsem si na tábory vozit polštář a peřinu. Trochu nepraktické, uznávám, ale fungovalo to.
Všechno kvůli nemocnici
Nikdo mi nebyl schopen říct, kde se taková úzkost vzala. Maminka jenom krčila rameny – přitom právě jí to mělo dojít. Podle mě se dost nezajímala. Ale nevadí. Já na to přišla – mnohem později, z rodinného vyprávění.
Ještě mi nebyly dva roky, když mě postihl černý kašel, ještě snad kombinovaný se zápalem plic. Upřímně – doktoři si mysleli, že to nedám. Když totiž se mnou maminka čekala u dětské lékařky, zkolabovala jsem v čekárně. Odtud mě rychlá vezla přímo do nemocnice. Já si to samozřejmě nepamatuju, ale vyprávěli mi to.
Zavoláme za dva dny
Rodičům to nikdo na růžovo nemaloval. „Dejte nám dva dny, ty rozhodnou,“ řekl jim prý lékař. „My pak zavoláme, ať tak nebo tak.“ A bylo. Dneska si něco takového neumím představit – být to moje dítě, zbláznila bych se. Ale tenkrát se to tak prostě dělalo. V nemocnici mě šoupli do železných plic. Tak to rodičům řekli. Myslím, že se tenkrát nezajímali o to, co to je. Prostě lékařům věřili.
No, a vidíte, přežila jsem to. Jen mi potom zůstaly ty úzkostné ataky. A nikdo nevěděl proč. Jenže když jsem si mnohem, mnohem později vygooglila ty železné plíce, bylo mi to jasné. Tam fakt ležíte bez možnosti pohybu, ta věc dýchá za vás… No, hrůza pomyslet. A jak to asi snáší malé dítě, které vůbec neví, co se s ním děje? Jak vidíte, tak ne moc dobře. Úzkosti mám doteď, ale když už vím, co za nimi je, povede se mi to občas alespoň trochu zvládat. Ještě štěstí, že dnes se už nic takového nepoužívá. Svým dětem bych to rozhodně nepřála.
Sepsáno podle příběhu kamarádky.
