Článek
Začalo to nenápadně. Seděla jsem v kupé najednou sama (protože předchozí dva spolucestující na zastávce vystoupili), když se dovnitř vloudil chlápek. Moc jsem si ho neprohlížela, jen odpověděla na pozdrav. Vypadal vcelku normálně. Jenže jakmile jsme se rozjeli, začalo to.
Oplzlé řeči, nadávky
Měl takové ty řeči, znáte to. Nejdřív o tom, jak jsem pěkná a jak mi to sluší. Pak že by si nechal říct. Že by si to se mnou rozdal. A když jsem nereagovala ani na to, začal nadávat.
„Co si o sobě myslíš?“
„Chlap už se dneska nemůže normálně seznámit, co?“
Předstírala jsem, že vystupuju, a utekla o tři kupé dál.
Naštěstí jsem seděla na kraji, tak to šlo. Jenže on mě tam našel. Zase si přisedl a zase začal ty svoje řeči. V kupé byli další tři lidé, ale všichni zapíchli oči do mobilů a dělali, že nic neslyší. Asi jsem se měla ohradit, ale já to v té době ještě neuměla. Dnes už by to byla jiná. Ale co chcete po mladé, naivní žábě.
Na další zastávce jsem zase předstírala, že vystupuju. Zamířila jsem do dalšího vagónu. Otočila jsem se – nesledoval mě. Pro jistotu jsem to vzala ještě o jeden vagón dál. Jenže během deseti minut přišel zas. Asi mu nebylo zatěžko prolézt celý vlak. A spolucestující zase nic.
„Ten pán mě obtěžuje,“vyhrkla jsem na průvodčí. Využila jsem jejího příchodu a vystřelila z kupéčka. Doufala jsem, že bych se třeba mohla usídlit u ní – vždyť mají vlastní kupé. Ale jen pokrčila rameny. Vlastně jsem se ani nedivila – byla drobná, nic by nezmohla.
A dotěra? Když viděl, že ani průvodčí mu jeho řeči nezarazí, už svoje úmysly ani neskrýval. Hned se vyhrnul za mnou.
Zachránil mě anděl
Jak jsem chtěla vyrazit pryč, málem jsem to napálila do mladého muže, který se mezi tím objevil na chodbě. Asi také opustil svoje kupé.
„Omlouvám se,“ vyhrkla jsem. Ale on nevypadal, že by mu to vadilo.
„Můžete mi pomoct?“ zeptal se místo toho. „Jaká bude příští zastávka?“
Řekla jsem mu to. „Aha, a ten přípoj, co má jet, ten jede odtud?“
Řekla jsem mu, že ne. Že ještě dvě zastávky. A v duchu zajásala – jel na stejnou zastávku jako já.
Pokýval hlavou a začali jsme si povídat. Dotěra to po chvíli vzdal. Zalezl do kupé – ale sedl si na kraj, aby na mě dobře viděl. Ale já si dál povídala se svým nečekaným zachráncem.
A když jsme vystoupili, dotěra jel dál. Na perónu totiž nikde nebyl vidět. Uff.
„Ten přípoj vám jede z druhé koleje,“ ukázala jsem mu
„Já vím. Potřebuju se ale dostat o dvě zastávky zpátky, to mi jede až za hodinu.“
To jsem nechápala.
„Já měl vystupovat ve chvíli, kdy jsme se potkali na chodbě, ale to by vás ten slizák pronásledoval dál. A už jsem vás párkrát zahlídl. Vím, že jezdíte až do centra. Tak jsem se projel taky. Nemáte zač. Šťastnou cestu domů.“
Nebyl to člověk, ale anděl
Nevěděla jsem, co na to říct. Zvala jsem ho aspoň na kafe, ale odmítl. Zajde si do trafiky, koupí noviny a za chvilku bude doma. Nemám si dělat žádné starosti.“
Tak jsme se rozloučili a já šla domů. Ale dodnes si myslím, že to nebyl člověk, ale převlečený anděl. Nevybavuji si totiž, že bych ho někdy viděla předtím. A nenarazila jsem na něj už ani potom. A to, co udělal, mi bere dech ještě teď. Vždyť kdo ví, co se mohlo stát?
