Článek
Když jsem potřebovala své děti něco naučit, stačilo se jen chvíli dívat okolo sebe a nemusela ani moc vysvětlovat. Koneckonců – říká se, že příklady táhnou, ne?
Opravdu toaletu otevíráme loktem, vždycky
Mám tu dva příklady za všechny. O tom, že se musí na toaletě vždycky mýt ruce, asi není třeba diskutovat. To moje děti uměly dávno předtím, než nastoupily do školky (a dodnes nechápu, že to tak není u všech - to je třeba vážně učit i základní dovednosti?). Horší to bylo s dalším požadavkem, který jsem na ně měla. A to s tím, že po odchodu z toalet se dveře vždy otevírají rukou v rukávu, nohou nebo přinejhorším pomocí kousku toaletního papíru, který se pak následně hodí do koše.
Když jsem dceři vysvětlovala, že někteří lidé si ruce nemyjí, takže je potom klika špinavá od všech těch fujtajxlíků, které mají na rukách, nechtěla mi to věřit. Tak jsme si stouply a koukaly. A já u každé dámy (opravdu to byly všechno dospělé ženy), která opouštěla toaletu bez zastávky u umyvadla, hlásila jen „Neumyla, neumyla, taky neumyla.“ Některé se alespoň zarazily, jiné ani to ne. A dcera jich během té krátké chvilky, co jsme tam byli (odhaduji to na deset minut), napočítala na prstech šest. Žádné další vysvětlování nebylo třeba.
A tu sukni si uhlaď
O pár let později přišlo další velké téma. Dcera konečně začala nosit sukně – vždycky byla spíše legínová a plátěnková. No jo, jenže k sukni se taky musíte podle toho chovat. Než si sednete, tak všechno hezky uhladíte, ať to potom nevypadá, jako když vás „vytáhli krávě z huby,“ jak říkala vždycky naše babi.
Když si nedáte pozor, tak ty sukně už po pár usednutích takhle vypadat nebudou
Ale vysvětlujte to puberťačce. Naštěstí mi zas pomohla dáma z ulice. Když šla okolo nás v cukrárně na toaletu, nešlo několik sežvýkaných faldů na její saténové sukni přehlédnout. Na cestě zpátky jsem je tedy dceři ukázala. Zamumlala něco o tom, že jako teda jo a ať jí dám pokoj, ale velice rychle to začala dělat taky. Taktně mlčím a dělám, že to nevidím. Komentáře typu „já ti to říkala“ by stejně nic nevyřešily.
A tímto chci poděkovat všem anonymním lidem okolo mi, kteří byť i nevědomky, pomáhali a pomáhají moje děti vychovávat. Díky moc, bez vás by to nešlo, zítra vám dám v rádiu zahrát pěknou písničku.
