Článek
Už mám jen jednoho dědu a jednu babičku – druzí dva mi umřeli, když jsem byla ještě docela malá. A protože jsme je vídávali jen párkrát do roka, moc jsem si s nimi nepovídala. Tedy, samozřejmě ano. O tom, jak se mám, o škole, o našem pejskovi… Ale nepovídala jsem si s nimi tak, jak bych chtěla dnes. Chtěla bych si poslechnout nějaké jejich příhody z mládí, znát jejich názor na svět nebo si prostě jen povídat o životě. To už udělat nemůžu. Tak si to vynahrazuji s druhými prarodiči. Bohužel také moc sdílní nejsou, ale děda, když začne vyprávět…
Po válce se našlo věcí…
Když byl děda v tom správném věku, Evropa se zrovna vzpamatovávala po druhé světové válce a pro děti – tedy hlavně pro kluky, holky s nimi na takové výpravy nesměly – to byl učiněný ráj. Stačilo zajít trochu za město, a leckdy ani to ne, a měli jste hned nevybuchlé munice, co hrdlo ráčilo. Ani rozmontovat tankové střely nebyl žádný kumšt – měli jste pak materiálu na nejrůznější pokusy, až to hezké nebylo. Nehody? Děda prý pamatuje jen dvě – jedna se týkala trochu jednoduššího kluka z vedlejší vesnice (nepřežil), druhá jeho kamaráda, kterému dodnes chybí dva prsty.
Říkal, že děti byly prostě šikovnější a dospělí také. Narazili jsme na tohle téma právě při reportáži o ohňostrojích, která nezapomněla zmínit i různá zranění. Děda se smál, až se za břicho popadal. Takové šikuly, aby prý člověk pohledal. Názor na to má jasný – dneska lidi před vším tímhle moc chráníme, tak když se k tomu dostanou jednou za rok, jednají jako pitomci. A dostali jsme se i k tématu ohňostrojů.
Ani nedovolené ozbrojování nás nezastavilo
Děda se ve vyprávění posunul trochu dál. „Zakázat ohňostroje? Děvenko, to nezvládli ani komunisti,“ konstatoval. A hned mi to vysvětlil. Ohňostroje? To prý tenkrát nebylo. Ale mít doma střelný prach a podobné věci prý bylo pokládáno za nedovolené ozbrojování (a jsme zase u těch zásob z války – doma má dokonce něco dodnes, ale pšššt). A stejně si lidi poradili. Vyráběli si rachejtličky a další věci doma sami a na Silvestra to prý bouchalo ostošest. A to tenkrát hrozil větší průšvih než nějaká pokuta jako dneska. Holt jste jen museli mít rychlé nohy, to stačilo.
Děda to tedy vidí jasně: žádné zákazy nám nepomůžou. Lidé si stejně budou dělat, co chtějí. Dělali to tak vždycky. A zvlášť tady, kde se dlouho hodně věcí nesmělo.
