Článek
Ukončení těžby černého uhlí v České republice je historický moment, který uzavírá více než dvě století průmyslové tradice. Místo důvodu k oslavám by však měl být především důvodem k vážnému zamyšlení. Dobrovolně se totiž vzdáváme části vlastní energetické soběstačnosti a otevíráme dveře větší závislosti na dodávkách energie ze zahraničí.
Energetická bezpečnost přitom nikdy nebyla jen otázkou ekonomiky. Vždy šlo především o stabilitu státu, fungování průmyslu a schopnost společnosti obstát v krizových situacích. Současný svět je stále méně předvídatelný geopolitické napětí roste, dodavatelské řetězce se mohou rychle přerušit a ceny energií kolísají. V takovém prostředí je opouštění vlastních zdrojů krokem, který může být v budoucnu velmi draze zaplacen.
Zastánci konce těžby argumentují ekologií a přechodem na moderní zdroje energie. To je legitimní cíl, který má své místo. Problém však spočívá v tom, že nikdo dnes nedokáže spolehlivě říct, jak budou vypadat technologie za deset, dvacet nebo padesát let. Technologický pokrok může přinést způsoby výrazně čistšího a efektivnějšího využívání domácích surovin, než jaké známe dnes. Pokud se ale těchto zdrojů definitivně vzdáme, můžeme o tuto možnost nenávratně přijít.
Stejně důležitý je i bezpečnostní rozměr. V případě válečného konfliktu, hluboké mezinárodní krize nebo dlouhodobého výpadku dovozu energií rozhoduje právě schopnost vyrábět a fungovat z vlastních zdrojů. Energetická závislost se v takové chvíli může stát slabinou, která omezuje nejen ekonomiku, ale i suverenitu státu.
Nejde o návrat do minulosti ani o odmítání modernizace. Jde o strategickou rozvahu. Rozumná energetická politika má stát na diverzifikaci zdrojů, technologickém rozvoji a zachování klíčových kapacit pro krizové situace. Úplné uzavření těžby bez dlouhodobé a realistické náhrady proto nepůsobí jako promyšlený krok, ale spíše jako rozhodnutí, jehož skutečné důsledky se mohou projevit až v budoucnu.
Historie mnohokrát ukázala, že státy, které si dokázaly udržet kontrolu nad vlastní energií a surovinami, měly v těžkých časech výraznou výhodu. Bylo by chybou tuto zkušenost ignorovat právě dnes, kdy je svět opět nejistější než dříve.
V politice chybí logické a pragmatické myšlení. Dopadneme jak Němci, kteří po vypnutí svých atomových elektráren se zcela stali závislí na dovoz elektrické energie z Evropy a svojí poptávkou způsobili v Evropě energetickou krizi, za kterou draze zaplatila celá Evropa.
Jiří Janeček
