Článek
Možná to zní zvláštně, ale bez kontextu to asi nebude dávat smysl, tak se celou tu situaci pokusím co nejlépe popsat.
Je mi osmnáct a mám dost zvláštní typ vlasů — nahoře skoro rovné, maximálně lehce zvlněné, ale od poloviny délky dolů se začnou kroutit do kudrn. A právě v tom je celý problém, protože jakmile na ně vezmu normální kartáč, během pár minut se ze mě stane něco mezi lvem, pampeliškou a člověkem po zásahu elektřinou. Vlasy se nafouknou do všech stran, začnou krepatět a vypadají, jako bych právě doběhla z příšerně větrné bouřky.
Dlouho jsem nevěděla, co s nimi dělat. Až někdy kolem třinácti let jsem přišla na to, že čím míň je češu, tím líp vypadají. Když je nechám v klidu uschnout a jen je opatrně pročesávám prsty, kudrny si sednou a vypadají normálně. Jakmile vezmu kartáč, je konec.
Jenže tohle moje babička nikdy nechtěla přijmout.
Ta totiž celý život zastává názor, že co není uhlazené, to je zanedbané, a že člověk má vypadat upraveně, i kdyby měl doma jen sedět u stolu.
Moje vlasy byly její celoživotní téma.
Když jsme k ní jako děti přijeli, sotva jsem si sundala bundu a už přišel ten známý pohled od hlavy k patě, lehké sevření rtů a první poznámka:
„Ty ses dneska nečesala, viď.“
Nikdy to nebyla otázka. Spíš rozsudek.
A bylo úplně jedno, že jsem si vlasy upravovala třeba před hodinou. Jakmile se trochu zavlnily, babička měla jasno.
Pak následovalo něco ve stylu:
„Já nevím, proč dneska mladí vypadají, jako by je ráno někdo vytáhl z postele a poslal rovnou mezi lidi.“
Nebo:
„Za nás by tě takhle ven nikdo nepustil.“
A její oblíbená věta, kterou zvládne použít snad na všechno:
„A co kdyby tě teď někdo viděl?“
Případně ještě silnější verze:
„Co by si řekli sousedi, kdybys takhle vyšla ven?“
Přitom jsme často ani nikam ven nešli.
Když mi bylo patnáct, táta dostal v práci důležitý projekt a na několik let jsme se kvůli tomu přestěhovali do zahraničí. Nakonec jsem tam strávila skoro celé tři roky střední školy, takže jsme se s prarodiči vídali jen minimálně.
Teď, když jsme se konečně vrátili natrvalo, jsme po delší době přijeli na prodloužený víkend, jehož součástí měl být i nějaký speciální, slavnostní oběd, jak nám dopředu kladla na srdce babička - abychom tedy prý vypadali co nejlépe.
Ten den jsem měla čerstvě umyté vlasy. Kdo má podobný typ vlasů, ví, že při schnutí chvíli vypadají trochu neupraveně — lehce krepatě, rozvolněně — ale jakmile doschnou, kudrny se stáhnou a všechno si sedne.
Jenže přesně v téhle fázi mě babička zahlédla.
Podívala se na mě přes brýle, chvíli mlčela a pak spustila:
„Prosím tě, než pojedeme, běž si něco udělat s těma vlasama.“
Řekla jsem jí, že jsou ještě mokré a že když je rozčešu, bude to mnohem horší.
Na to přišla okamžitě její klasika:
„To jsou zase ty moderní nesmysly. Vlasy se přece normálně česají. Kartáč snad ještě existuje, ne?“
A hned dodala:
„V osmnácti bys už snad mohla vědět, že člověk má nějak vypadat.“
Pak se na mě podívala ještě jednou a skoro uraženě řekla:
„Takhle přece mezi lidi nepůjdeš. Ještě tě někdo uvidí a bude si myslet, že tě doma neumí ani učesat.“
Nechtěla jsem se hádat, tak jsem odešla do pokoje pro hosty a nechala to být.
Za nějakou dobu jsem vyšla ven. Vlasy mezitím úplně doschly, kudrny se stáhly a vypadaly normálně.
Babička se na mě podívala, spokojeně kývla hlavou a vítězoslavně řekla:
„No vidíš. Hned je to lepší, když ses konečně učesala. Já ti to říkám celý život.“
Normálně jsem na ni pár vteřin jen koukala.
Protože ona si opravdu myslela, že jsem si je rozčesala.
Řekla jsem jí, že ne.
Nevěřila mi ani slovo.
Tak jsem beze slova šla do koupelny, vzala kartáč, vrátila se zpátky a přímo před ní si začala vlasy rozčesávat.
Stačilo pár tahů.
Během chvíle se z kudrn stal obrovský suchý nadýchaný oblak. Vlasy do všech stran, objem jak starý účes z televizních estrád, elektrizující katastrofa.
Babička jen vytřeštila oči.
Pak přišlo hlasité:
„Co to proboha děláš?!“
A okamžitě potom:
„To sis snad nemohla odpustit??“
Pak se chytila za čelo a dodala:
„Teď budeš na fotkách vypadat úplně příšerně, jako by tě právě zasáhl blesk.“
A právě tehdy jsem se poprvé dozvěděla, proč byl ten dnešní oběd tak slavnostní.
Měla objednaného profesionálního fotografa na rodinné focení.
Samozřejmě to mi předem nikdo neřekl.
Řekla jsem jí, že teď už s tím stejně nic neudělám a že abych vzala na svoje vlasy kartáč chtěla ona, já jsem jí to přece všechno říkala, a ne jednou.
Máma okamžitě řekla, že jsem to udělala schválně a že jsem se mohla alespoň jednou nechovat tvrdohlavě.
Táta se mnou souhlasil až později bokem v kuchyni, kde se smál tak, že skoro nemohl mluvit, protože prý ten výraz babičky byl nejlepší moment celého dne.
Na druhou stranu uznávám, že to z mojí strany asi trochu naschvál bylo. Ona už předtím sama řekla, že moje vlasy vypadají dobře, a já jí to pak demonstrativně pokazila jen proto, abych jí dokázala pointu. Chtěla jsem prostě už mít konečně pokoj, nějaké zadostiučinění…
Takže… jsem v téhle situaci já ta špatná?
A jen aby to nevyznělo, že babičku nesnáším — mám ji ráda. Jen je to prostě přesně ten typ babičky, která vás nacpe svíčkovou, dá vám domů tašku řízků, ale mezi dveřmi ještě stihne poznamenat, že máte kruhy pod očima, nějak jste pohubli a že kdybyste se trochu víc snažili, mohli byste vypadat k světu.
Největší problém je prostě to, že tady ty blbé řeči má ale pořád a na každého v rodině a ne jen o vzhledu, a pro mně speciálně. A když z tohohle kolečka nářků na dlouhou dobu vyskočíte a pak se do toho máte vrátit, zkrátka se vám už nechce. A teď pokaždé, když se v jejím obýváku podívám na to foto, jen se tomu vítězně usměju s vědomím, že ona bude mít alespoň konečně o jednu připomínku méně když mně uvidí.
