Článek
Pracuju z domova a bydlím v rodinném domě s velkou zahradou a bazénem. Rodině jsem vždycky říkala, že se u mě klidně můžou zastavit nebo se přijet vykoupat. Měla jsem ale jedno jediné pravidlo – stačí mi dát dopředu vědět.
Nikdy jsem nikoho nevyhazovala ani neřešila, kdo třeba přijede. Jen chci vědět, že se mi po zahradě nebude najednou pohybovat půlka rodiny, zatímco sedím u počítače na pracovním hovoru.
Letos se bazén skoro nevyužíval. Voda se díky slané technologii udržuje víceméně sama, ale protože jsem měla poslední měsíce práce nad hlavu, nestíhala jsem kolem něj dělat všechno jako obvykle.
Večer jsem si volala s mamkou. Povídaly jsme si úplně o běžných věcech, když najednou mezi řečí prohodila:
„Tak se zítra přece uvidíme.“
Nejdřív jsem tomu nevěnovala pozornost.
„Jak to myslíš?“
„No přece na té párty u bazénu.“
Na pár vteřin jsem úplně zmlkla.
„Na jaké párty u bazénu?“
Teprve tehdy mi začalo docházet, že se děje něco, o čem jako jediná vůbec nic nevím.
Z mamky nakonec vypadlo, že brácha už několik dní plánuje, jak druhý den přijede se svou nejstarší dcerou k nám na bazén. Mezitím se domluvil i s naší sestrou, že dorazí i její děti. Protože sestra s manželem budou přes den v práci, naši je cestou naberou a přivezou je ke mně.
Celé to spolu řešili několik dní.
Jen asi nějak zapomněli, že ten dům i bazén patří mně.
Nejvíc mě zarazilo, že nikomu nepřišlo zvláštní, že o ničem nevím. Mamka mluvila úplně samozřejmě, jako kdyby bylo dávno domluveno a já byla součástí plánování od začátku.
Naštěstí seděla u sestry, která náš rozhovor zaslechla.
Za pár minut mi od ní přišla zpráva.
„Počkej… ty o tom fakt víš?“
Odepsala jsem jí, že vůbec netuším, o čem je řeč.
Sestra byla snad stejně překvapená jako já. Byla přesvědčená, že se mnou brácha všechno dávno domluvil. Dokonce mu hned napsala, jestli se mě vůbec obtěžoval zeptat.
Asi za pět minut mi konečně cinkla zpráva i od něj.
Napsal, že druhý den přijede se svou nejstarší dcerou zaplavat. Prý budou potichu a ani o nich nebudu vědět, protože ví, že pracuju z domova.
V tu chvíli jsem si říkala, že dva lidi mě přece z práce nevytrhnou a nechala jsem to tedy být.
Jenže vůbec jsem netušila, že tohle je teprve začátek.
Druhý den kolem půl dvanácté někdo zazvonil. Ve dveřích stál brácha se svou nejstarší dcerou. Pozdravila jsem je, pustila dovnitř a vrátila se zpátky k počítači. Čekala mě spousta práce a neměla jsem čas se zdržovat.
Sotva si ale odložili věci, brácha jen tak mimochodem prohodil, že ještě dorazí další. Nejdřív jsem si myslela, že tedy mluví o našich, jenže pak začal vypočítávat jedno jméno za druhým – rodiče, děti od sestry a nakonec ještě přítele své dcery a možná i jeho rodiče.
„Ptala se, jestli může přijet taky, tak jsem jí řekl, že jasně.“ Prohlásil samozřejmě.
Jen jsem na něj nevěřícně koukala. Nešlo ani tak o toho kluka. Kdyby mi brácha den předem zavolal a zeptal se, nejspíš bych souhlasila. Jenže on se nezeptal. Nejdřív všechno naplánoval, všechny pozval a teprve potom mi oznámil, že se vlastně přijede.
Za necelou hodinu začala auta jedno po druhém zastavovat před domem. Dorazili naši s dětmi od sestry, pak přítel od neteře a za chvíli jsem zjistila, že nepřijel sám. Přivedl rodiče a ještě nějaké čtyři kamarády, které jsem vůbec neznala.
V tu chvíli jsem už ani nevěděla, kdo se mi vlastně pohybuje po zahradě. Snažila jsem se dál pracovat, ale moc to nešlo. Od bazénu se ozýval smích a hudba, bouchaly dveře od auta, děti pobíhaly po zahradě a každou chvíli někdo zazvonil nebo vešel dovnitř.
Pak jsem ale uslyšela kroky po chodbě. Vyšla jsem z pracovny a uprostřed domu stál úplně cizí kluk.
„Promiňte, kde máte skleničky?“ A v ruce držel lahev Kofoly, kterou si očividně vzal ze sklepa, protože za sebou ty sklepní dveře ani nezavřel.
Chvíli jsem na něj jen zírala. Ten člověk očividně ani netušil, že je v domě někoho, kdo vůbec nevěděl, že se tu dnes bude konat nějaká oslava.
O půl hodiny později se zahradou začala šířit vůně grilovaného masa. Vyšla jsem ven a uviděla bráchu u mého grilu, jak vypráví nějakou historku, v ruce kleště na maso a směje se, jako by mu to tam celé patřilo. Kolem něj postávalo několik lidí, na roštu syčely steaky a klobásy a vedle leželo moje náčiní, které si prostě vzali.
Nikdo se mě nezeptal, jestli mohou gril použít. Nikdo neřešil, jestli mi nevadí, že používají moje uhlí, sahají do lednice nebo používají moje věci a nádobí. Z obyčejného koupání se během pár hodin stala zahradní párty, kterou někdo jiný uspořádal u mě doma.
V tu chvíli jsem si uvědomila jednu věc. Tohle už nebyla návštěva. Připadala jsem si jako host ve vlastním domě.
Zavolala jsem si bráchu stranou.
Neochotně, s očividným rozladěním, jako bych ho hrozně obtěžovala za mnou odkráčel. Když se u mně s povzdechem zastavil a otráveně se zeptal „Co se děje?,“ měla jsem toho už prostě dost.
„Víš, co mě na tom štve nejvíc? spustila jsem. Ne bazén. Ani ten gril. Ale to, že ses celý den choval, jako kdyby tenhle dům byl tvůj.“
Chvíli překvapeně mlčel. Pak ale protočil oči a nasupeně odsekl; „Tak se snad tolik nestalo ne, proč musíš hned dělat drama? Ty jsi vždycky byla kapánek hysterická, viď ségra, tak se to dalo čekat…“.
V tu chvíli mi došla trpělivost definitivně.
„Když jsi všechny pozval ty a celou dobu ses choval, jako by ti to tady patřilo, tak jim taky řekni, že dneska v šest končíme.“
Naštvaně se na mně podíval, otočil se a šel za ostatními. Samozřejmě si neodpustil nějaké určitě moc příjemné poznámky když odcházel, těm už jsem ale, možná naštěstí, nerozuměla.
Když se kolem šesté lidé začali rozcházet, zastavila jsem ho ještě u auta. Řekla jsem mu, že mi nikdy nevadilo, když přijel na návštěvu. Ale pokud bude chtít příště využít můj dům nebo bazén, udělá jednu jednoduchou věc – nejdřív se zeptá.
Můj dům není veřejné koupaliště. A rozhodně to není místo, kde může pořádat vlastní akce, aniž by o tom vůbec věděla jeho majitelka.
Vyštěkl na mně, že si ten bazén můžu strčit někam, nasedl, práskl dveřmi a odjel.
Celý večer jsem pak přemýšlela, jestli jsem na něj nebyla moc tvrdá. Nakonec jsem ale došla k názoru, že jsem po něm nechtěla nic mimořádného. Jen stejnou obyčejnou slušnost, jakou bych na jeho místě projevila já. A že jsem pochybila jen v tom, že jsem asi měla vlastní rodině nastavit hranice mnohem dříve.
