Šéf mi roky odmítal dovolenou v létě. Kolegyně dostala tři týdny, protože má děti

V naší kanceláři pracuji šestým rokem a nikdy jsem nebyla člověk, který by kvůli dovolené dělal problémy. Nemám děti, takže jsem si většinou brala volno v květnu, září nebo říjnu. Bylo levněji, nebylo všude tolik lidí a kolegové s dětmi mohli využít školní prázdniny.

První roky mi to vlastně vyhovovalo. Když někdo potřeboval první dva týdny v červenci kvůli táboru nebo srpen kvůli rodinné dovolené, neměla jsem problém uhnout. Šéf to oceňoval a několikrát mi poděkoval, že jsem flexibilní.

Jenže z dobrovolné vstřícnosti se postupně stalo pravidlo.

Když jsem si jednou chtěla vzít týden v srpnu, šéf se mě zeptal, jestli bych to nemohla posunout na září. Dvě kolegyně měly školáky a další kolega měl už zaplacený pobyt. Přesunula jsem to.

Další rok jsem požádala o několik dní v červenci, protože kamarádi plánovali společný pobyt na horách. Odpověď byla podobná. Léto je složité, rodiče jsou vázaní prázdninami a já mám přece větší možnost volby.

Znovu jsem ustoupila.

Teprve třetí rok mi začalo vadit, že se mě nikdo neptá, jestli ustoupit chci. Automaticky se předpokládalo, že můžu.

Tuhle větu jsem postupně slyšela tolikrát, že jsem ji začala nesnášet.

Ano, nemám děti. To ale neznamená, že můj partner, sourozenci, přátelé a celý zbytek světa mají volno kdykoli se rozhodnu. Ani počasí, festivaly, svatby nebo společné akce se neřídí tím, že jsem bezdětná.

Když jsem to jednou zmínila šéfovi, odpověděl, že samozřejmě chápe i moje potřeby. Jen máme omezený počet lidí a někdo v kanceláři zůstat musí.

To jsem chápala také.

Méně už jsem chápala, proč tím někým mám být skoro automaticky já.

Na začátku ledna jsme s partnerem dostali pozvání od přátel na týdenní pobyt v Itálii. Pronajímali větší dům a skládala se parta lidí, se kterou se kvůli práci a dětem podaří sejít jen málokdy. Termín byl pevný: druhý červencový týden.

Tentokrát jsem nechtěla nic nechat na poslední chvíli. Hned první pracovní týden v lednu jsem poslala žádost o dovolenou.

V tu chvíli neměl červenec v našem kalendáři zablokovaný nikdo.

Šéf mi odpověděl, že je příliš brzy a letní dovolené budeme řešit až na jaře. Připadalo mi to trochu zvláštní, ale řekla jsem si, že alespoň ví, o jaký termín mám zájem.

V březnu jsem se připomněla.

Šéf si otevřel tabulku a začal počítat. Jedna kolegyně potřebovala první polovinu července, protože mají zaplacené Chorvatsko. Druhá ještě nevěděla přesný termín tábora. Nová kolegyně, která k nám nastoupila v únoru, chtěla také červenec kvůli dětem.

Můj termín mi proto zatím potvrdit nemohl.

Připomněla jsem mu, že jsem o něj žádala už v lednu. Řekl, že tehdy ještě neměl požadavky ostatních a že dovolenou nemůže schvalovat stylem kdo dřív přijde, ten dřív mele.

To mě docela pobavilo. Když jsem byla první, pořadí nehrálo roli. Když přišli ostatní, jejich požadavky najednou roli hrály.

Po několika dnech jsem dostala definitivní odpověď.

Červenec ne.

S kolegyní Renatou jsem žádný problém neměla. Byla příjemná, pracovala dobře a měla dvě děti na prvním stupni. Když mi někdy vyprávěla, jak skládá tábory, babičky a vlastní dovolenou, byla jsem ráda, že nic podobného řešit nemusím.

Proto mě nenaštvala ona.

Naštval mě pohled do společného kalendáře, kde měla od poloviny července zapsané tři týdny volna v kuse.

Já žádala o pět pracovních dní.

Šla jsem za šéfem a zeptala se, jak je možné, že člověk, který nastoupil měsíc po mé první žádosti, dostal tři týdny a já nedostala ani jeden.

Tentokrát už nechodil kolem horké kaše.

Řekl mi, že Renata má dvě školou povinné děti a její možnosti jsou prostě omezenější. Já s partnerem můžeme cestovat prakticky kdykoli během roku. Podle něj je normální, že se tým snaží rodičům během prázdnin vyjít vstříc.

Zeptala jsem se, jestli tedy platí nepsané pravidlo, že lidé bez dětí nemají během letních prázdnin nárok na dovolenou.

Řekl, že to samozřejmě přeháním.

Připomněla jsem mu poslední tři roky.

Najednou už to tak přehnaně neznělo.

Šéf pak použil argument, který mě dorazil. Řekl, že čekal trochu kolegiality.

Za předchozí roky jsem zaskakovala během jarních prázdnin, táborů, nemocí dětí i několika prodloužených víkendů. Nikdy jsem nikomu nevyčítala, že má rodinu. Když bylo potřeba něco dokončit a kolegyně musela vyzvednout dítě, zůstala jsem v práci déle.

Dělala jsem to dobrovolně.

Teď jsem ale zjistila, že tahle vstřícnost se postupně změnila v argument, proč mám být vstřícná pořád.

Kolegialita podle našeho šéfa znamenala, že rodiče mají pochopitelná omezení a ostatní se jim přizpůsobí. Moje omezení byla jen osobní preference.

Přitom i já měla konkrétní termín, konkrétní lidi a konkrétní plán.

Jen v něm nebylo žádné dítě.

Kamarádům jsem oznámila, že nepojedu. Bylo mi to opravdu líto, protože podobnou akci jsme dávali dohromady skoro rok. Partner mohl jet beze mě, ale nakonec se rozhodl, že zůstane doma a někam vyrazíme na podzim.

Nejvíc mě překvapilo, jak moc mě celá situace štvala ještě několik týdnů potom.

Nešlo už ani o Itálii.

Začala jsem si zpětně uvědomovat, kolikrát se v práci moje bezdětnost používala jako univerzální vysvětlení, proč můžu něco převzít. Vánoce? Kolegové mají děti. Prázdniny? Kolegové mají děti. Odpolední směna? Já přece nemusím nikoho vyzvedávat.

Jako by člověk bez dětí neměl rodinu, plány ani život mimo kancelář.

Tři kolegové měli postupně dovolenou a kancelář fungovala v omezeném režimu. Bylo to náročné, ale nic neobvyklého. Právě proto jsme se vždycky předem domlouvali, kdo zůstane.

Na jeden srpnový týden se ale sešlo několik věcí najednou. Renata byla ještě pryč, další kolegyně odjela na dovolenou a kolega, který měl být v práci, skončil doma nemocný.

Šéf za mnou přišel s tím, jestli bych mohla zrušit dva dny volna, které jsem měla schválené už několik měsíců.

Chtěla jsem jet za rodiči na jejich chalupu. Nebyla to svatba, pohřeb ani nic nenahraditelného. Prostě jsem měla volno.

Dřív bych pravděpodobně souhlasila.

Tentokrát jsem řekla ne.

Šéf mi začal vysvětlovat, že situace je mimořádná. Odpověděla jsem, že moje dovolená je schválená a mám program.

Zeptal se, jestli jde o něco, co se nedá přesunout.

V tu chvíli jsem už věděla, kam ta otázka míří.

Řekla jsem, že na tom nezáleží. Volno mám schválené a nebudu ho rušit.

Překvapilo ho to. Několik let byl zvyklý, že právě já podobné situace zachraňuji. Když nemáte děti a navíc jste vstřícní, lidé si velmi rychle zvyknou, že váš čas je pružnější než jejich.

Tentokrát kancelář dva dny fungovala ve dvou lidech.

A svět se nezbořil.

Na celé věci mi nikdy nevadilo, že se zaměstnavatel snaží rodičům vyjít vstříc. Kdybych měla osmileté dítě a byla odkázaná na školní prázdniny, byla bych za podobný přístup ráda.

Vadilo mi slovo automaticky.

Pokud máme pět lidí a všichni chtějí stejný týden, někdo ustoupit musí. Dá se střídat, zohlednit pořadí žádostí nebo se domluvit podle konkrétní situace. Nemusí pokaždé prohrát stejná skupina lidí jen proto, že jejich důvod není napsaný v rodném listu dítěte.

Po létě jsem to šéfovi řekla ještě jednou.

Tentokrát už jsme se nehádali.

Nevím, jestli moje stížnosti sehrály hlavní roli, nebo podobný problém otevřel ještě někdo jiný. Na další rok každopádně vedení stanovilo jednoduchý systém. Každý mohl do určitého data nahlásit dva preferované letní termíny a tam, kde se požadavky překrývaly, se mělo přihlížet i k tomu, kdo ustupoval v minulých letech.

Rodiče nepřišli o možnost vzít si dovolenou s dětmi.

A lidé bez dětí nepřišli o celé léto.

Když jsem si následující rok požádala o týden v srpnu, dostala jsem ho. Jedna kolegyně jela předtím, druhá potom a několik dnů jsme byli v kanceláři v menším počtu.

Ukázalo se, že problém nebyl v tom, že by to nešlo.

Jen bylo dlouho jednodušší říct jednomu člověku, aby ustoupil.

To byla asi moje největší chyba. Roky jsem sama opakovala, že je mi termín vlastně jedno. Myslela jsem tím, že jsem ochotná se domluvit.

Okolí časem začalo slyšet něco jiného.

Že můj termín nemá žádnou hodnotu.

Dnes když chci volno, řeknu konkrétní datum. Když je problém, můžeme se o něm bavit. Někdy ustoupím já a někdy někdo jiný.

Pořád chápu, že rodiče mají během prázdnin komplikovanější situaci.

Jen už nepovažuji vlastní život za volné políčko v kalendáři, do kterého se mají vejít plány všech ostatních.