Článek
Když se mé sestře narodilo první dítě, měla jsem doma spoustu věcí po dceři. Krabice oblečení, nosítko, jídelní židličku, lehátko, cestovní postýlku a několik dalších věcí, které už nám jen zabíraly místo. Dcera měla tehdy tři roky a s manželem jsme další dítě zrovna neplánovali.
Sestra naopak začínala úplně od nuly. Když jsem viděla, kolik věcí před porodem shání, nabídla jsem jí, že si část naší výbavy může vzít. Přišlo mi nesmyslné, aby kupovala nové lehátko nebo postýlku, které dítě používá několik měsíců, když stejné věci leží u nás ve sklepě.
Jen jsem jí rovnou řekla, že je nechci všechny definitivně rozdávat. Až z nich její syn vyroste, vezmu si je zpátky a potom se rozhodneme, co s nimi.
Některé věci pro mě nebyly jen staré oblečení
U obyčejných bodýček mi bylo v zásadě jedno, jestli se vrátí. Některá už měla za sebou naši dceru a po dalším dítěti by stejně skončila v kontejneru na textil. Mezi věcmi ale byly i dražší kusy a pár těch, které jsem si chtěla schovat.
Například zimní fusak jsme kupovali nový a nebyl zrovna levný. Nosítko jsme vybírali dlouho a cestovní postýlka byla pořád jako nová. V jedné krabici navíc zůstaly první šatičky, malý pletený svetřík od babičky a několik věcí, které pro mě měly spíš vzpomínkovou než praktickou hodnotu.
Sestra o tom věděla. Když si věci odvážela, dokonce se mě několikrát ptala, jestli jí opravdu nevadí, že je bude její dítě používat.
Nevadilo.
Počítala jsem jen s tím, že jsou pořád moje.
Dva roky jsme to vůbec neřešily
Její syn postupně rostl a já si na naše věci skoro nevzpomněla. Občas jsem ho viděla v tričku po naší dceři nebo jsem u sestry poznala jídelní židličku, ale nijak jsem to neřešila. Přesně proto jsem jí je půjčovala.
Mezitím jsme s manželem začali znovu mluvit o druhém dítěti. Původně jsme si mysleli, že zůstaneme u jednoho, jenže čím byla dcera starší, tím méně definitivně nám to připadalo.
Nakonec jsem znovu otěhotněla.
Když bylo jasné, že je všechno v pořádku, začali jsme řešit, co máme doma a co budeme muset znovu koupit. Tehdy jsem si samozřejmě vzpomněla na věci u sestry.
Napsala jsem jí, že až bude mít čas, stavíme se pro krabice s nejmenšími velikostmi, nosítko a cestovní postýlku.
Odpověděla až večer.
„Ty je chceš zpátky?“
Myslela jsem, že si dělá legraci
Napsala jsem jí, že samozřejmě. Budeme je znovu potřebovat.
Chvíli nic nepřicházelo. Potom mi zavolala.
Už podle jejího hlasu mi bylo jasné, že se něco děje. Začala vysvětlovat, že některé věci samozřejmě má, ale část už poslala dál, protože její syn z nich dávno vyrostl.
Zeptala jsem se, co znamená „poslala dál“.
Ukázalo se, že krabici nejmenšího oblečení dala své kamarádce. Lehátko skončilo u kolegyně z práce. Fusak dostala nějaká známá a dětskou vaničku nechala sestřenici svého partnera.
Chvíli jsem vůbec nevěděla, co říct.
„Myslela jsem, že už je nechceš“
To bylo sestřino hlavní vysvětlení.
Připomněla mi, že jsme tehdy mluvili o tom, že další dítě asi mít nebudeme. Věci u ní ležely dlouho a já jsem se na ně neptala. Když z nich její syn vyrostl a někdo v okolí je potřeboval, připadalo jí normální poslat je dál.
Zeptala jsem se, proč mi tedy alespoň nenapsala.
Na to odpověděla, že ji vůbec nenapadlo, že bych je mohla chtít zpátky.
To mě zarazilo skoro víc než samotné rozdávání. Když si od někoho půjčím věc a přestanu ji potřebovat, moje první myšlenka není, komu dalšímu ji můžu dát. Zeptám se člověka, kterému patří.
Sestra to viděla jinak.
Podle ní jsem jí celé krabice prostě předala.
Jenže já si ten rozhovor pamatovala jinak
Začaly jsme se přít o to, co přesně zaznělo před dvěma lety. Já si jasně pamatovala, že jsem říkala, ať mi věci vrátí, až je nebude potřebovat. Sestra tvrdila, že si takovou podmínku vůbec nevybavuje.
Možná jsme obě slyšely hlavně to, co se nám hodilo.
Já jsem předpokládala, že výraz „můžeš si to vzít po malé“ automaticky znamená půjčení, protože šlo o dražší výbavu. Ona to zřejmě pochopila jako předání.
U oblečení bych ještě dokázala připustit nedorozumění. U cestovní postýlky nebo nosítka už méně.
Naštěstí právě tyhle dvě věci ještě měla.
Když jsem se ale zeptala na fusak, který stál několik tisíc, odpověděla, že ten už je dávno pryč.
Nejvíc mě mrzely úplně jiné věci
Za pár dní jsem přijela pro to, co zůstalo. Sestra vytáhla několik krabic a začaly jsme je společně procházet. Většina větších velikostí tam byla.
Pak jsem si vzpomněla na malý pletený svetřík.
Pletla ho naše babička krátce předtím, než zemřela. Dcera ho nosila jen chvíli a já ho přibalila mezi ostatní věci spíš omylem. Věděla jsem ale přesně, jak vypadal.
V krabici nebyl.
Sestra si nebyla jistá, jestli ho dala kamarádce nebo kolegyni. Byla to jedna z věcí, které prostě odešly spolu s ostatním oblečením.
Tam jsem se naštvala opravdu.
Ne kvůli hodnotě. Ten svetřík by dnes člověk možná prodal za pár desetikorun. Jenže nový už mi ho nikdo neuplete.
Sestra mi nabídla, že věci zkusí získat zpátky
Když viděla, že mě to zasáhlo, přestala se bránit. Napsala lidem, kterým věci předala, a začala zjišťovat, co ještě mají.
Byla to samozřejmě dost trapná situace. Před dvěma lety někomu něco dala a teď mu měla vysvětlovat, že to vlastně možná nebylo její.
Některé věci se vrátit podařilo. Fusak měla její kolegyně pořád doma a bez problémů ho přivezla. Část oblečení už její kamarádka poslala zase někomu dalšímu. Některé kusy byly opotřebované a vyhozené.
Svetřík se nenašel.
Sestra se mi za něj několikrát omluvila. Nabízela, že mi koupí něco jiného, ale obě jsme věděly, že o novou věc nejde.
Manžel byl naštvanější než já
Když jsem mu celý příběh řekla, nechápal hlavně to, proč sestra rozdávala věci, které nekoupila. Podle něj jsme měli hned na začátku udělat přesný seznam a jasně říct, co je půjčené a co darované.
Měl pravdu.
Jen mi připadalo trochu absurdní sepisovat předávací protokol vlastní sestře kvůli dětské židličce.
Právě v rodině člověk spoustu věcí neřeší přesně proto, že čeká určitou samozřejmost. Když někomu něco půjčím, počítám s tím, že se mě zeptá, než s tím naloží jinak.
Sestra zase počítala s jinou samozřejmostí. Když jí vlastní sestra dá věci po dítěti a dva roky je nechce, jsou zřejmě volné.
Obě jsme zjistily, že samozřejmosti jsou docela nebezpečný způsob domluvy.
Největší hádka přišla až později
Myslela jsem, že tím máme celou věc uzavřenou. Pak se do toho vložila máma. Sestra jí zřejmě vyprávěla, co se stalo, a máma mi při návštěvě řekla, že bych z toho neměla dělat takovou tragédii.
Podle ní jsou dětské věci od toho, aby kolovaly.
V principu s ní souhlasím. Sama jsem spoustu výbavy dostala použitou a zase ji ráda pošlu někomu dalšímu.
Jen bych chtěla být člověk, který rozhodne kdy a komu.
Když jsem to řekla, máma namítla, že jsem dva roky nic neřešila. Sestra podle ní nemohla vědět, že najednou změním názor a budu mít další dítě.
Řekla jsem, že přesně proto existuje telefon.
Jedna zpráva by celý problém vyřešila.
Se sestrou jsme se nakonec domluvily
Po prvotní hádce jsme se k tomu už moc nevracely. Čím déle jsem o tom přemýšlela, tím víc jsem věřila, že v tom nebyla žádná drzost ani snaha něco mi vzít.
Sestra opravdu žila v přesvědčení, že jsem jí věci dala.
Já zase v přesvědčení, že je má půjčené.
Byl to špatně domluvený obchod mezi dvěma lidmi, kteří si mysleli, že se přece znají natolik dobře, že nic domlouvat nepotřebují.
Když se nám narodilo druhé dítě, sestra nám několik věcí sama koupila. Ne jako náhradu, spíš jako gesto. A když její syn později vyrostl z dětského kola, zavolala mi a zeptala se, jestli ho chci, nebo ho může poslat dál.
Obě jsme se tomu začaly smát.
Jednu věc už ale půjčuji jinak
Po dětech pořád posílám věci dál. Nemám potřebu schovávat deset krabic oblečení jen proto, že je možná někdo jednou bude chtít.
Dnes ale říkám mnohem jasněji, co dávám a co půjčuji.
„Tohle si nech.“
Nebo: „Až to nebudete potřebovat, chci to zpátky.“
Zní to možná směšně formálně mezi lidmi, kteří spolu vyrůstali v jednom pokoji. Jenže právě u rodiny máme často pocit, že se všechno nějak pochopí samo.
U nás se to samo pochopilo také.
Jen každá úplně jinak.
A já jsem na to přišla až ve chvíli, kdy jsem sestře po dvou letech napsala, kdy si můžu přijet pro svoje věci.
