Článek
Když jsem poznal Veroniku, vůbec by mě nenapadlo, že největší problém v našem vztahu nakonec nebudou peníze, práce ani rozdílné povahy, ale to, že ona byla schopná hledat odpovědi úplně ve všem kolem sebe — jen ne v obyčejném rozumu.
Seznámili jsme se přes známé na menší narozeninové oslavě. Už tehdy na mě působila sympaticky. Byla pohotová, uměla se bavit, měla příjemný humor a navíc přesně ten typ ženské, které si člověk všimne hned, jak vejde do místnosti. Upřímně jsem nečekal, že by si mě nějak zvlášť všimla i ona, takže když pak bez váhání souhlasila, že zajdeme na kafe, měl jsem pocit, že mám nečekaně dobrý týden.
První schůzka probíhala úplně normálně. Povídali jsme si o práci, o cestování, o tom, kdo kde vyrůstal. Dokonce jsme se několikrát zasmáli tak přirozeně, že jsem měl pocit, že to celé jde nějak snadno samo.
Pak se najednou zeptala:
„A v kolik ses vlastně narodil? Aspoň přibližně.“
Nejdřív jsem si myslel, že špatně slyším. Zeptal jsem se proč. A ona úplně klidně řekla, že bez času narození se prý nedá pořádně poznat charakter člověka, protože samotné znamení nestačí.
Tehdy jsem se ještě zasmál. Připadal mi to jako jeden z těch lehce výstředních zájmů, které člověk vezme s rezervou.
Jenže u Veroniky to nebyla jen zábava.
Během dalších týdnů jsem zjistil, že ona podobné věci bere naprosto vážně. Jednou přišla s tím, že dneska není vhodný den na důležitá rozhodnutí, protože je nějak zvláštně postavený Merkur. Jindy zase tvrdila, že je úplně normální, že je celý den podrážděná, protože prý přichází úplněk. Když se jí něco nepovedlo v práci, vysvětlovala to energií dne. Když se pohádala s kolegyní, hledala problém v tom, že jsou prý povahově neslučitelné podle data narození.
Nejdřív jsem to bral s nadhledem. Každý máme něco.
Jenže časem jsem si začal všímat, že u ní tyhle věci pronikají skoro do všeho.
Jednou jsem k ní přišel večer a na stole ležely rozložené kameny, vedle svíčka a nějaký sešit s poznámkami.
„To si děláš srandu?“ zeptal jsem se.
„Čistím prostor,“ odpověděla úplně vážně.
Pak mi vysvětlovala, že některé návštěvy prý v bytě nechávají těžkou energii a že je potřeba ji občas odstranit.
Začínalo mi docházet, že to není jen neškodný koníček.
Přesto jsem to pořád nechtěl hrotit. Bylo nám spolu dobře a říkal jsem si, že pokud je tohle její jediná zvláštnost, dá se to přejít.
Jenže pak přišla situace, kdy už to přehlížet nešlo.
Pozval jsem ji mezi své kamarády na grilování. Nic velkého, jen pár lidí, které znám roky. Chtěl jsem, aby ji poznali normálně mezi ostatními, bez nějakého přehnaného dojmu.
Ještě cestou jsem ji poprosil, ať tentokrát podobná témata nechá být. Jen jsem tušil, že mezi kluky by to nemuselo dopadnout dobře.
První hodinu to vypadalo slibně. Bavila se normálně, všechno bylo v pohodě.
Pak se někdo jen tak mezi řečí zmínil, že poslední dny špatně spí. A to stačilo.
Veronika se okamžitě chytila.
Začala vysvětlovat, že poslední noc byla energeticky velmi silná a že citlivější lidé to prý vždycky poznají. Pak už to šlo rychle. Během chvíle se ptala všech kolem na datum narození, rozebírala povahy, tvrdila jednomu kamarádovi, že jeho problém je v tom, že si dlouhodobě nese špatně zpracovanou energii okolí, a druhému vysvětlovala, proč se mu nedaří vztahy.
Kluci se tomu nejdřív smáli a brali to jako legraci.
Jenže ona to myslela naprosto vážně.
A čím víc se ptali, tím víc se do toho ponořila. Nakonec už vytáhla i aplikaci v telefonu a začala podle dat narození něco počítat.
Seděl jsem vedle a cítil, jak je mi čím dál trapněji. Věděl jsem přesně, jak to na ně působí.
Po chvíli už jsem to nevydržel.
„Nemohli bychom se bavit o něčem normálním?“ řekl jsem ostřeji, než jsem původně chtěl.
Zarazila se.
Pak jsem bohužel přidal ještě větu, kterou jsem si mohl odpustit:
„Tohle tvoje ezoterické divadlo fakt nemusí poslouchat každý.“
Bylo vidět, že jsem ji tím trefil.
Zbytek večera už skoro nepromluvila. Domů odešla brzy a rozloučení bylo chladné.
Pak se několik dní neozvala.
Až po týdnu souhlasila, že se sejdeme.
Upřímně jsem čekal, že si to vysvětlíme. Došlo mi, že jsem byl zbytečně tvrdý. Každý má přece něco, čemu věří, a pokud tím nikomu neubližuje, asi není důvod z toho dělat drama.
Jenže ona mě překvapila.
Sedli jsme si do kavárny, sotva přišla, bylo vidět, že má jasno.
Řekla to úplně klidně:
„Myslím, že to nemá cenu dál zkoušet.“
Zeptal jsem se, jestli je to kvůli tomu večeru.
A ona se lehce pousmála.
„Částečně. Ale hlavně jsem si potřebovala některé věci ujasnit.“
Nechápal jsem.
Pak dodala:
„Včera jsem si kvůli tomu vytáhla karty. A ty vyšly dost jasně.“
Chvíli jsem na ni jen koukal.
Nebyl jsem si jistý, jestli to myslí vážně, nebo mi to vrací schválně. Podle výrazu se to nedalo poznat.
Každopádně výsledek byl jasný.
Rozešli jsme se kvůli něčemu, co jsem dlouho považoval za neškodnou zvláštnost.
A od té doby, kdykoli někdo při seznamování začne mluvit o energiích, kartách nebo retrográdním Merkuru, zbystřím mnohem dřív než dřív.
