Článek
Dovolenou jsme letos řešili opravdu brzy. Už někdy na podzim. Normálně to tak neděláme, většinou všechno necháváme na poslední chvíli, ale tentokrát jsme si řekli, že to vezmeme zodpovědně. Máme dvě děti, oba s manželem musíme dovolené plánovat dlouho dopředu v práci a upřímně – po loňském chaosu jsme chtěli mít jednou pocit, že je všechno v klidu zařízené.
Tak jsme šli do cestovky.
Dodnes si pamatuju tu slečnu na pobočce. Strašně milá, usměvavá, všechno nám vysvětlovala. Jak je výhodné kupovat first minute zájezdy. Že je větší výběr hotelů, lepší ceny, lepší časy letů, možnost vybrat si přesně termín, který člověku sedí. Že kdo čeká, ten pak bere zbytky.
A hlavně přišla řeč na odlet z Českých Budějovic.
To nás zaujalo okamžitě. Máme to výrazně blíž než do Prahy. Žádné noční vstávání ve dvě ráno, žádné několikahodinové přejezdy přes půl republiky s ospalými dětmi, žádné řešení parkování u letiště. Pro rodinu s dětmi to znělo skoro ideálně.
Dokonce si pamatuju, jak nám říkala něco ve stylu:
„Tohle je přesně ten komfort, který rodiny začínají hodně chtít.“
A my jí to věřili.
Tak jsme zaplatili zálohu, vybrali hotel, děti jsme postupně začali připravovat na to, že pojedeme k moři. Dcera si začala ukládat videa o destinaci, mladší syn odpočítával měsíce do odletu a pokaždé, když jsme šli kolem obchodu s kufry, ptal se, jestli už budeme balit.
Rodiče a prarodiče samozřejmě taky všechno věděli. Každá návštěva končila:
„Tak co, už se těšíte k moři?“
A děti pokaždé úplně zářily.
Jenže minulý týden mi zazvonil telefon z cestovní kanceláře.
Nejdřív jsem si myslela, že jde o nějakou formalitu. Třeba doplatek nebo informace před odjezdem.
Místo toho mi paní poměrně stroze oznámila, že lety z Českých Budějovic byly zrušeny.
Normálně takhle jednoduše. Bez nějakého většího vysvětlování.
Prý si můžeme vybrat ze dvou možností:
Buď přijmeme změnu odletu z Prahy a dostaneme kompenzaci 500 korun na osobu.
Nebo můžeme zájezd zrušit a vrátí nám peníze.
A hotovo.
Úplně mě v tu chvíli polil vztek. Ne ani kvůli samotné změně letiště – chápu, že se podobné věci mohou stát. Letectví není jednoduché a občas něco nevyjde.
Ale ten způsob.
Celé měsíce posloucháte, jaké jsou výhody first minute, jak je důležité rezervovat včas, jak máte jistotu a komfort… a pak vám pár týdnů před dovolenou oznámí, že všechno je jinak.
A jako náplast vám nabídnou pět set korun.
Jenže těch pět set reálně nepokryje skoro nic.
Jen cesta autem do Prahy a zpátky nás bude stát víc. K tomu parkování u letiště. A hlavně čas.
Z Českých Budějovic bychom byli na letišti za chvíli. Teď budeme muset vstávat uprostřed noci, tahat unavené děti několik hodin autem, řešit provoz kolem Prahy a celý první den dovolené začít ve stresu.
Tak jsem se aspoň snažila něco vyjednat.
Nešla jsem do toho agresivně. Normálně jsem se ptala, jestli by třeba nebylo možné zajistit parkování u letiště. Nebo nějaký příspěvek na dopravu. Cokoliv, co by ukázalo, že chápou, že rodinám tím vznikají reálné komplikace.
Jenže odpověď byla prakticky pořád stejná.
„Bohužel s tím nemůžeme nic dělat.“
„Takové jsou podmínky.“
„Můžete využít kompenzaci 500 korun na osobu.“
„Pokud nesouhlasíte, můžeme vám vrátit peníze.“
A tím to končilo.
Takový ten tón „berte, nebo nechte být“.
Jenže ono se strašně snadno říká „tak si vezměte peníze zpět“, když už člověk půl roku plánuje dovolenou. Má nahlášené termíny v práci. Děti natěšené. Všechno doma podřízené tomu, že se prostě v létě někam pojede.
Co máme teď dělat? Říct dětem:
„Promiňte, nikam se nejede, protože cestovka změnila letiště?“
Takže jsme nakonec kývli na Prahu.
Protože reálně jsme vlastně neměli moc na výběr.
A právě to mě štve asi nejvíc. Ten pocit, že cestovka moc dobře ví, že většina rodin nakonec ustoupí, protože už jsou do celé dovolené emočně i organizačně zatažené.
Od té chvíle už se na dovolenou vlastně ani netěším tak jako předtím. Místo pocitu pohody mám spíš vztek pokaždé, když si na to vzpomenu.
A pořád přemýšlím, jestli jsem jen přecitlivělá, nebo jestli je opravdu absurdní, že někdo prodává pohodlí a komfort jako hlavní argument… a pak vám prakticky řekne:
„Tak si dojeďte přes půl republiky, nebo nikam nejeďte.“
