Článek
Bylo to jedno z těch obyčejných odpolední, kdy člověk spěchá do obchodu jen pro pár věcí. Nečekal jsem nic výjimečného – prostě rychle nakoupit, zaplatit a domů. V hypermarketu bylo jako vždy narváno. Lidé se motali s vozíky mezi regály, sem tam někdo zavázel u akčního zboží, z reproduktorů hrála do uší otravná hudba a do toho se ozývalo cinkání skenerů u pokladen. Všude bylo rušno a trochu dusno.
Potřeboval jsem něco od pultu s uzeninami a sýry, a tak jsem zamířil tím směrem. Už z dálky jsem viděl, že se tam vytvořila pořádná fronta, klasický „had“ lidí, každý stál za někým, kdo přišel před ním, jedna fronta na všechno – maso, sýry, uzeniny. Přede mnou několik lidí, za mnou se postupně řadili další. Bylo jasné, že si chvíli počkáme. Úplně vepředu stála mladá slečna. Takový ten nenápadný tichý typ. V ruce svírala nákupní vozík, byla na řadě, jen čekala, až se u pultu objeví prodavačka.
A pak se to stalo. Odněkud z boku se přitočil starší pán. Šedivé vlasy, trochu nahrbená postava, na sobě starší bunda, v ruce vozík. Něco si pro sebe zabručel – nikdo vlastně pořádně nerozuměl co – a postavil se úplně dopředu, přímo před tu slečnu. Jako by fronta, která se táhla za ním, vůbec neexistovala.
Slečna na něj vytřeštila oči, ale nic neřekla. Vypadala, že neví, jak reagovat. Možná byla zaskočená, možná nechtěla vyvolat konflikt. Já stál pár metrů za ní a celou scénu sledoval. Otočil jsem se ještě za sebe – mezitím se fronta natáhla o další lidi, ale nikdo neprotestoval. Všichni mlčeli, dělali, že se nic neděje.
V takových chvílích se člověku honí hlavou, jestli zasáhnout, nebo ne. Někdy se nechceme plést, někdy se bojíme trapasu nebo konfliktu. Ale dívat se na to, jak někdo bezostyšně předbíhá a všichni ostatní jen mlčí, mi přišlo hloupé.
Naklonil jsem se k té slečně a zeptal jsem se: „Čekáte?“
Trochu podrážděně a dotčeně mi odpověděla: „Samozřejmě, že čekám.“ Bylo poznat, že ji situace znervózněla a moje otázka ji skoro až urazila – vždyť přece bylo jasné, že stála první. Ale já to myslel spíš jako podporu, chtěl jsem jí dát najevo, že jsem si jejího místa všiml.
V tu chvíli přišla prodavačka. Pozdravila, postavila se za pult a zeptala se staršího pána: „Dobrý den, co dáme?“
Starší pán už otvíral pusu, aby nadiktoval objednávku, když jsem udělal krok dopředu a poklepal mu na rameno. Řekl jsem klidně, ale dostatečně nahlas: „Promiňte, je tady fronta.“
Otočil se na mě vztekle, až mu zajiskřilo v očích. „Já jsem se ptal!“ odsekl.
„Mě jste se na nic neptal,“ odpověděl jsem mu bez váhání.
Na chvíli zavládlo ticho. Bylo vidět, že ten muž zvažuje, jestli se začne hádat, nebo to vzdá. Nakonec se jen naštvaně cuknul, popadl svůj vozík a vztekle odtáhl pryč. Bylo jasné, že je pořádně dotčený.
Mladá slečna se nahlas uchechtla. Bylo v tom slyšet úleva i pobavení. Pár dalších lidí ve frontě se taky usmálo nebo po sobě významně koukli. Atmosféra se najednou změnila – z napjaté na uvolněnou. Všichni jsme věděli, že drzoun dostal, co si zasloužil.
Fronta se znovu pohnula. Za chvíli jsem přišel na řadu i já. Ještě s úsměvem na tváři jsem si objednal, co jsem potřeboval, nechal si to zabalit a pokračoval dál do oddělení ovoce a zeleniny.
Myslel jsem, že tím příběh končí. Jenže když jsem po chvíli procházel mezi regály, všiml jsem si toho pána znovu. Stál úplně vzadu, tentokrát poslušně na konci dlouhé fronty. Když mě zahlédl, rychle uhnul pohledem a raději se otočil pryč. Bylo vidět, že se necítí úplně komfortně.
Já jsem šel dál se svým nákupem a v duchu se pousmál. Nebyla to žádná velká věc, ale přesto mě ten okamžik potěšil. Možná proto, že spravedlnost někdy potřebuje, aby se jí někdo zastal, i kdyby jen v takové banální situaci, jako je fronta u pultu se sýry. A možná i proto, že jsem si na vlastní kůži připomněl, že někdy stačí opravdu málo – klidný hlas a trocha odvahy – aby se věci vrátily do správných kolejí.
Domů jsem nakonec odcházel s pocitem, že ten nákup nebyl jen rutinní povinnost. Stal se z něj malý příběh, který mi připomněl, že i v každodenním shonu se odehrávají malé „dramata“ – a že občas je dobré neváhat a ozvat se.
