Článek
Minulý víkend slavila naše dcera páté narozeniny.
Klasická rodinná oslava na zahradě. Grilování, dort, balonky, děti pobíhající po zahradě, dospělí sedící pod pergolou a nekonečné debaty o tom, kdo přibral, kdo změnil práci a kdo zase moc vyrostl.
Sjelo se skoro celé příbuzenstvo. Babičky, dědečkové, sourozenci, tety, strejdové. Prostě taková ta klasická větší rodinná akce, kde je chvílemi trochu chaos, ale člověk je rád, že se všichni sejdou.
Dcera byla samozřejmě úplně nadšená. Na podobné věci se těší týdny dopředu. Několik dní předem pořád řešila, kdo přijde, jak bude vypadat dort a jestli opravdu dostane balonky se zvířátky, které si vybrala.
A upřímně, člověk si v takových chvílích vždycky trochu uvědomí, jak rychle ty děti rostou. Ještě nedávno člověk řešil dudlíky a usínání, a najednou sedí na zahradě malý člověk, který má vlastní názory, emoce a úplně jasně ví, co chce a nechce.
Největší událost byly samozřejmě dárky.
Seděla uprostřed zahrady, kolem sebe hromadu balicích papírů a postupně rozbalovala jednu věc za druhou. Panenky, knížky, pastelky, plyšáky… z každé drobnosti měla upřímnou dětskou radost.
A jedna věc mě s manželkou těšila asi nejvíc.
Po každém dárku hezky poděkovala.
Možná to dnes už někomu přijde staromódní, ale oba trváme na tom, aby dcera uměla říkat prosím a děkuji. A nejen ona. Upřímně si myslím, že by to občas neuškodilo ani spoustě dospělých.
Takže pokaždé zvedla hlavu, podívala se na člověka a řekla normálně „děkuji“.
A občas k někomu sama přiběhla, objala ho nebo dala takovou tu rychlou dětskou pusinku na tvář. Úplně spontánně. Nikdo ji k tomu nenutil. Prostě když sama chtěla.
A možná právě proto mě celá situace později zarazila ještě víc.
Protože nikdo jí žádné projevy náklonnosti nezakazoval. Jen jsme ji nikdy neučili, že je musí dělat povinně.
Pak přišla řada na tchána.
Dal jí velkou krabici se stavebnicí se zvířátky. Dcera ji nadšeně rozbalila, úplně se rozzářila a hned začala ukazovat jednotlivá zvířátka kolem sebe. Bylo vidět, že z dárku má opravdu radost.
Pak se na něj podívala a hezky řekla:
„Děkuji, dědečku.“
A v tu chvíli se tchán usmál a řekl něco ve stylu:
„A dědeček nedostane pusinku?“
Jenže dcera se na něj podívala úplně bezelstně a odpověděla prostě:
„Ne.“
A odběhla si pro další dárek.
Jenže právě tam se to celé zlomilo.
Tchán se zatvářil dost dotčeně a začal něco ve stylu:
„Jaktože ne?“
„To není hezké.“
„Dědeček ti dal dárek.“
Do toho se přidala tchýně a začalo takové to klasické přemlouvání:
„Ale no tak.“
„Jen pusinku dědečkovi.“
„To se přece sluší.“
Jenže dcera znovu řekla ne.
Ne vztekle. Ne protivně. Prostě normálně.
A oni začali znovu.
A znovu.
Upřímně mi to během pár vteřin začalo být dost nepříjemné. Ne kvůli nějaké jedné pusince, ale kvůli tomu principu.
Protože v jednu chvíli už to nebyla legrace ani roztomilé přemlouvání. Bylo vidět, že je jí to nepříjemné. Začala působit zmateně, koukala střídavě na nás a na prarodiče a bylo vidět, že úplně nechápe, proč se kolem obyčejného „ne“ najednou vytvořilo takové napětí.
Možná přesně nerozuměla tomu, co se děje, ale bylo na ní vidět, že chápe jednu věc — že mezi dospělými už to není příjemné.
A právě to mě zarazilo asi nejvíc.
Pětileté dítě si v klidu rozbaluje dárky a najednou sedí uprostřed situace, kde několik dospělých řeší, proč někomu nechce dát pusu.
Navíc čím déle to trvalo, tím víc se dcera začínala stahovat do sebe. Už nebyla tak bezprostřední jako před chvílí. Bylo vidět, že se snaží pochopit, proč jsou najednou všichni tak divní kvůli něčemu, co jí připadalo úplně normální.
Tak jsem do toho vstoupil.
Řekl jsem úplně normálně:
„Když nechce, tak nechce. Nenuťte ji.“
A tím jsem asi odpálil bombu.
Tchán se okamžitě urazil. Tchýně začala vykládat, co jí to jako ublíží a že dneska se děti nechávají dělat si, co chtějí. Pak přišlo něco o nevděčnosti a o tom, že ji prý stavíme proti nim.
A tam už jsem upřímně přestal chápat, kam se ta debata vůbec dostala.
Protože vůbec nešlo o to, že by dcera byla drzá nebo nevychovaná.
Normálně poděkovala. Měla radost. Chovala se hezky celý den.
Jen prostě nechtěla dát pusu.
A podle mě — i podle manželky — má naprosté právo nechtít.
Nechápu, proč mají někteří dospělí pořád pocit, že dítě automaticky dluží fyzický kontakt jen proto, že dostalo dárek nebo že jde o příbuzného.
Ano, byla to jen pusa na tvář. Nic úchylného, nic nebezpečného.
Jenže o tom to podle mě vůbec není.
Jde o ten princip, že dítě má mít právo říct ne, když mu něco není příjemné. A že by mělo vidět, že to „ne“ ostatní respektují.
Přijde mi zvláštní učit děti něco úplně jiného.
Nejdřív jim říkat, že mají poslouchat vlastní hranice a že nikdo nemá právo nutit je do kontaktu, který nechtějí… a pak je tlačit do pusinkování příbuzných jen proto, aby se někdo neurazil.
Navíc nejabsurdnější na celé situaci bylo, že právě tím nátlakem z toho udělali obrovské drama.
Kdyby tchán jen mávl rukou a zasmál se tomu, dcera by za dvě minuty možná sama přišla, objala ho nebo mu tu pusinku dala úplně dobrovolně.
Jenže místo toho několik dospělých lidí sedělo kolem pětiletého dítěte a snažilo se ho přesvědčit, že někomu „dluží“ pusu za dárek.
A to mi prostě přijde špatně.
Neříkám, že tchán je nějaký špatný člověk. Myslím, že to bral po staru. Prostě generace, kde byly pusinky babičkám a dědečkům automatika a nikdo nad tím nepřemýšlel.
Jenže doba se trochu změnila.
A upřímně jsem rád, že moje dcera už vyrůstá s tím, že může říct ne i dospělému člověku.
