Článek
U nás doma nikdy nebyl vyloženě křik ani velké konflikty. Když to dnes někomu popisuju, zní to skoro jako normální rodina. Jenže normální neznamená, že si v ní každý najde své místo stejně snadno.
Byli jsme tři sourozenci a já měl od malička pocit, že jsem se nějak nevešel do role, kterou už si rodina rozdělila přede mnou. Starší sestra byla první dítě, všechno kolem ní bylo poprvé, všechno se řešilo, sledovalo a prožívalo. První vysvědčení, první soutěže, první úspěchy. Uměla být průbojná, rychlá, hlasitá a hlavně přesně věděla, jak si říct o pozornost. Když něco chtěla, bylo to slyšet. Když se jí něco povedlo, doma se o tom mluvilo ještě večer u stolu.
Když pak přišel nejmladší bratr, situace se obrátila jinak — byl nejmenší, nejmladší, takový ten typ dítěte, kolem kterého se všechno přirozeně točí. Měl talent být slyšet, i když nic zásadního neřekl. Stačilo, aby se smál, něco chtěl nebo se mu něco nelíbilo, a hned se kolem něj něco dělo. Já byl mezi nimi.
Nikdy jsem neměl pocit, že bych byl odstrčený schválně. Spíš jsem se postupně naučil, že když člověk moc neruší, všechno kolem funguje hladčeji. Možná právě proto jsem se už jako dítě naučil ustupovat dřív, než bylo potřeba.
Pamatuju si, že když jsme byli malí, doma se často řešilo něco kolem sourozenců a já automaticky čekal, až to přejde. Sestra potřebovala pomoct s něčím do školy, bratr něco hledal, něco se řešilo kolem jeho aktivit, někdo někam jel, někdo něco nestíhal. A já si mezitím většinou poradil sám.
Ne že by to po mně někdo vyžadoval nahlas, ale rychle jsem pochopil, že právě tohle je moje role. Když jsem něco potřeboval, často jsem to odložil na později. Když jsem měl problém, většinou jsem si říkal, že to počká. Časem člověk ani neví, kdy si zvykne neobtěžovat.
Na základní škole jsem byl ten typ dítěte, které učitelé označují jako bezproblémové. Ne proto, že bych byl nějak mimořádně pilný nebo vzorný, ale protože jsem prostě nedělal potíže. Seděl jsem, poslouchal, odevzdával, co bylo potřeba.
Doma to vlastně fungovalo podobně. Nikdo mě nemusel hlídat, nikdo mě nemusel připomínat. Zvenčí to asi vypadalo ideálně. Jenže právě to má jednu zvláštní stránku — když člověk dlouho funguje jako ten, se kterým nejsou starosti, okolí si na to zvykne tak rychle, že přestane vnímat, že i tenhle člověk něco potřebuje.
Nikdy jsem třeba neuměl přijít domů a říct si jasně o pozornost. Když jsem něco zažil, většinou jsem čekal, jestli se někdo zeptá. A když se nezeptal, nechal jsem si to pro sebe.
Dnes je mi pětadvacet a pořád v sobě někdy poznávám toho kluka, který radši ustoupí, než aby něco komplikoval.
V práci to vidím úplně nejvíc. Když je porada, většinou mluvím až ve chvíli, kdy se někdo obrátí přímo na mě. Když mám jiný názor, často si ho ještě několikrát v hlavě přeberu, než ho vůbec vyslovím. A někdy ho nakonec nevyslovím vůbec.
Ne proto, že bych nic neměl co říct. Spíš automaticky počítám s tím, že ostatní mají asi lepší pohled než já.
Jednou mi kolega po poradě řekl, že je zvláštní, jak dlouho mlčím, a pak řeknu jednu větu, která bývá často přesná. Nevĕděl jsem, co na to odpovědět. Asi proto, že přesně takhle funguje člověk, který si dlouho zvykal nejdřív poslouchat ostatní a až potom zvažovat, jestli má vůbec prostor něco přidat.
Podobné je to i mezi lidmi. Když jdeme s partou večer posedět, nikdy nejsem ten, kdo rozhovor rozjede. Spíš čekám, až se řeč stočí ke mně. A i tehdy mám občas pocit, že to, co říkám, vlastně nikoho moc nezajímá.
Je zvláštní, jak dlouho si člověk nese věci, které mu v dětství připadaly normální. Dlouho jsem si myslel, že prostě takový jsem. Klidný, tichý, nenápadný.
Teprve poslední roky mi dochází, že část z toho není povaha, ale naučený způsob přežití. Že když člověk roky slyší hlavně silnější hlasy kolem sebe, začne automaticky svůj hlas zeslabovat.
Možná i proto pořád nemám vztah. Ne že bych o něj nestál. Jen mám problém udělat ten první krok. Pořád ve mně někde sedí zvláštní pocit, že někdo výraznější bude vždycky zajímavější než já. Že se vedle jiných snadno ztratím.
Několikrát už jsem si říkal, že tentokrát bych mohl něco změnit, ale pak vždycky přišla ta známá brzda. Že možná ruším, že možná druhá strana stejně čeká něco jiného.
Před pár týdny jsem seděl se sestrou na kávě a úplně náhodou jsme se dostali k dětství. Řekla mi tehdy větu, kterou bych od ní nikdy nečekal. Že měla pocit, že jsem byl vždycky ten nejvyrovnanější z nás všech.
Musel jsem se tomu skoro pousmát. Řekl jsem jí, že klid ještě neznamená, že člověk nic neřeší. Že někdy jen dlouho neumí říct nahlas, co se v něm děje.
Poprvé jsme spolu o těchhle věcech mluvili opravdu otevřeně. A bylo zvláštní zjistit, že spoustu věcí doma každý vnímal úplně jinak. Ona sama prý tehdy často vůbec netušila, že já spoustu věcí jen tiše přecházím.
Možná právě tehdy mi došlo, že některé role si člověk nese dlouho jen proto, že je nikdy nezkusil odložit.
Nevím, jestli se změním rychle. Ale poprvé mám pocit, že aspoň chápu, odkud některé věci přicházejí. A že být ten nenápadný uprostřed ještě neznamená, že tam člověk musí zůstat navždy.
