Článek
Kdyby mi někdo před rokem řekl, že náš táta po padesátce sbalí kufry a zmizí s o pětadvacet let mladší ženou, vysmála bych se mu. Vždycky jsem ho vnímala jako klidného, rozumného chlapa, který má rodinu na prvním místě. Jenže dnes už vím, že i ten nejspořádanější muž může udělat krok, který převrátí život celé rodiny vzhůru nohama.
Začalo to docela nevinně. Babička se po operaci kyčle už nedokázala sama obsloužit, a tak jsme se s mámou dohodly, že jí domů zajistíme pomoc. Najali jsme mladou ošetřovatelku, Zuzanu. Bylo jí teprve třicet, veselá, usměvavá, energická. Přijímali jsme ji s vděčností, protože babička potřebovala někoho trpělivého a ona tu práci zvládala skvěle. Ani ve snu mě nenapadlo, že tahle žena se stane jablkem sváru v naší rodině.
Nejdřív to byly drobnosti. Táta si najednou začal víc potrpět na oblečení. Po letech, kdy nosil pořád ty samé košile, se v šatníku objevily nové. Začal víc cvičit, změnil účes. Říkala jsem si, že možná jen nechce působit vedle mladší ženy jako stařec. Máma to komentovala s úsměvem, že jí připomíná kluka na střední.
Jenže postupně jsem začala vnímat, že to není jen snaha vypadat dobře. Trávil s ní čím dál víc času. Když měla Zuzana službu, najednou měl táta potřebu být „náhodou“ taky doma. Pomáhal jí, vozil ji domů, někdy prý spolu vyřizovali věci pro babičku.
Máma si všimla také. Zpočátku to brala jako přátelskost. Ale když se začaly objevovat pozdní příchody, mlhavé výmluvy a tajně schované mobilní zprávy, přestalo to být k smíchu.
Jednoho večera přišel domů a oznámil nám, že odchází. Bez kroucení, bez vysvětlování. Prostě že si našel někoho, s kým se cítí zase mladý, a že nechce promarnit zbytek života v rutině. Seděli jsme s mámou jako opařené. Čekala jsem, že se rozpláče, že se zhroutí, ale máma jen tiše řekla: „A kdo se teď postará o babičku?“
Táta beze studu přiznal, že tou ženou je právě Zuzana. Ta, kterou jsme najali, aby nám pomohla v těžké situaci, se stala důvodem, proč nás rozbil.
Najednou mi všechno dávalo smysl. Ty nové košile, to mladistvé chování, ty „náhodné“ cesty. Nešlo o druhou mízu, šlo o typický příběh – starší muž podlehne lichotkám mladé ženy a rozhodne se hodit minulost za hlavu.
Máma se snažila držet, ale bylo vidět, jak moc ji to bolí. Po třiceti letech manželství jí utekl muž, kterého považovala za jistotu. Babička nechápala, co se děje. Pro ni byla Zuzana spása, a teď se cítila zrazená i ona. A já? Já jsem měla vztek.
Vztek na tátu, že nás vyměnil. Vztek na Zuzanu, že využila naši důvěru. A taky vztek na sebe, že jsem to nedokázala zastavit. Připadala jsem si bezmocná.
Táta odešel s pocitem, že začíná nový život. My jsme ale zůstaly s následky. Máma najednou musela řešit nejen babičku, ale i praktické věci – finance, domácnost, budoucnost. A já jsem si říkala, jak je možné, že někdo, kdo nás měl vždycky chránit, se rozhodl nás takhle zradit.
Od té doby uběhlo pár měsíců. Táta se občas ozve, snaží se působit, že je šťastný. Vždycky říká, že s ní se cítí mladý, že mu rozumí, že mu dodává energii. Já ale vím, že to není navždy. Vím, že přijde chvíle, kdy se mu ten sen rozplyne a zůstane stát před realitou.
Jenže škody už jsou napáchané. Rozbité manželství, rozbitá důvěra, rozbitá rodina. Ať už se mu to jednou vrátí jakkoliv, nám to vrátit nemůže.
Někdy přemýšlím, jestli tohle všechno stálo za těch pár okamžiků, kdy se cítil znovu jako dvacetiletý kluk. Ale asi ano – protože pro něj jsme najednou nebyli dost. A to je věta, kterou člověk nechce slyšet nikdy.
