Článek
Když mě bratr poprosil, abych se za Karla přimluvil v práci, ani na chvíli jsem nezaváhal. Říkal, že kluk právě dodělal střední a že by mu zkušenost v pořádné firmě mohla otevřít dveře. Vždyť proč ne, říkal jsem si. Rodině se má pomoct. Navíc jsem měl o Karlovi dobrý obrázek – na rodinných oslavách se vždycky tvářil bystře, dokázal zaujmout, měl energie na rozdávání. A tak jsem šel za šéfem a doslova se za něj zaručil. „Je šikovný, učenlivý, dejte mu šanci. Já osobně ručím, že to zvládne.“
Když Karel nastoupil, měl jsem pocit, že jsem udělal správnou věc. Na začátku se zajímal úplně o všechno. Ptal se mě na každý detail, zapisoval si poznámky, chtěl vědět, jak fungují programy, jak se plánuje projekt, proč se dělá to či ono. Dokonce mi chodil ukazovat hotové úkoly, i když jsem to po něm nechtěl, a byl vidět, že má chuť učit se. Kolegové si ho brzy oblíbili, působil jako nadšený nováček, který přinese do kanceláře trochu čerstvého vzduchu.
Jenže po zkušební době se něco zlomilo. Nejprve jsem si říkal, že je jen unavený – začal později odevzdávat úkoly, občas přišel se zpožděním. Ale pak se z toho stal vzorec. Najednou už se neptal, spíš koulel očima, když mu někdo něco zadal. Cigarety ho zajímaly víc než tabulky a já měl dojem, že v kuřárně tráví víc času než u pracovního stolu. Kolegové začali remcat, že se jim práce hromadí, protože čekají na jeho část.
Několikrát jsem si s ním sedl a snažil se mu domluvit. „Karle, máš skvělou příležitost, ale jestli ji takhle promarníš, budeš toho litovat. To není škola, tady nejde o známky, ale o výsledky.“ Vždycky mi dal za pravdu, slíbil, že se polepší, ale druhý den bylo všechno stejné.
A pak přišel ten den, kdy jsem věděl, že už není cesty zpátky. Dokončovali jsme důležitý projekt pro zahraničního klienta, šlo o velké peníze a pevně daný termín. Každý musel šlapat naplno. Jenže Karel zmizel na dlouhou pauzu a když se vrátil, bylo jasné, že není střízlivý. Šéf ho okamžitě poslal na dechovou zkoušku – a ta potvrdila, co jsme všichni cítili. Nadýchal.
Šéf už dál neřešil. „Milane, mrzí mě to, ale váš synovec tady končí,“ řekl mi pak bez okolků. Jen jsem přikývl. Nešlo se hádat, nebylo čím argumentovat.
Jenže tím problémy nekončily. Najít za Karla náhradu nebylo možné tak rychle a my měli termín na krku. Kolegové dělali přesčasy, úkoly se kupily a pořád hrozilo, že projekt nedodržíme. Pokud by k tomu došlo, přišla by tučná pokuta, která by se přímo propsala i do mých financí – a já si uvědomoval, že na to doplatím nejen svou pověstí, ale i peněženkou.
A pak přišla ještě jedna rána. Sešel jsem se s bratrem, abych mu vysvětlil, co se stalo. Doufal jsem, že pochopí, že já udělal maximum, ale místo toho na mě vyjel: „To je tvoje vina! Ty jsi ho tam dotáhl, měl jsi ho víc hlídat, vést ho. Vždyť tys za něj ručil!“
Zůstal jsem stát jako opařený. „Já? Já jsem mu vyjednal šanci, kterou promrhal. To on chodil pozdě, to on nadýchal, ne já! Nemůžeš po mně chtít, abych za něj nesl následky, když on sám nechce nést žádnou odpovědnost.“
Slova se mezi námi zařízla jako nůž. Bratr mi vyčetl, že jsem zradil rodinu, a já se neudržel a připomněl mu, že to jeho syn selhal, ne já. Hádka skončila ve zlém a od té doby spolu nemluvíme.
Večer jsem seděl doma v křesle a přemítal, jak se všechno tak rychle zvrtlo. Z dobrého úmyslu se stala pohroma. V práci mám nálepku člověka, který přivedl flákače, doma rozbité vztahy a na obzoru finanční problémy. Slíbil jsem si, že už nikdy nebudu dávat ruku do ohně za někoho, koho ve skutečnosti neznám. Pomoc rodině je důležitá, ale nesmí člověka zničit.
A tak jsem zůstal s hořkou zkušeností – že někdy za dobrotu opravdu zaplatíte tu nejvyšší cenu.
