Článek
S manželkou jsme se v posledních měsících dostali do fáze, kdy jsme začali vážně přemýšlet o vlastním bydlení. Ne že bychom to neřešili už dřív, ale vždycky jsme to tak nějak odkládali. Nájem fungoval, byt byl docela v pohodě a člověk si říkal, že na velká rozhodnutí je ještě čas. Jenže postupně jsme začali mluvit i o rodině a v tu chvíli nám došlo, že věčně žít v nájmu a čekat, co bude za rok nebo dva, asi není úplně ideální plán.
Neděláme si žádné iluze. Víme, jak dneska vypadají ceny bytů i hypoték. Počítáme s tím, že to nebude jednoduché a že několik let budeme dost přemýšlet nad každou větší útratou. Na druhou stranu nám ale dlouhodobě dává větší smysl splácet něco vlastního než posílat každý měsíc peníze za nájem a vlastně se nikam neposouvat.
Tak jsme začali chodit po bytech. Prohlížení inzerátů, víkendové prohlídky, realitní makléři, kteří vám během deseti minut stihnou říct, že o byt je obrovský zájem a že se musíte rozhodnout rychle. Některé byty jsme zavrhli hned, u jiných jsme chvíli přemýšleli, ale vždycky se našlo něco, co nám úplně nesedělo.
Pak jsme narazili na jeden byt v okresním městě, kde oba pracujeme. Nebyla to žádná novostavba ani luxusní projekt, ale měl docela dobrou polohu. Klidná ulice, kousek do centra, park nedaleko. Dispozice taky nebyla špatná a člověk si dokázal představit, že by tam jednou mohl vychovávat děti.
Byt ale byl starý. A tím myslím opravdu starý. Už při první prohlídce bylo jasné, že pokud bychom ho koupili, čeká nás rekonstrukce. Podlahy, elektroinstalace, koupelna, kuchyň – prostě klasický seznam věcí, které u starších bytů člověk řeší. Nebylo to nic nečekaného, s tím jsme do hledání šli. Jenže to samozřejmě znamená další stovky tisíc, které do toho člověk musí postupně nasypat.
Majitelé se už dávno odstěhovali do Prahy a byt zůstal prázdný. Podle všeho se ho chtěli hlavně zbavit, aby se o něj nemuseli starat. Inzerát visel na internetu už docela dlouho, takže jsme si říkali, že by mohli být otevření nějaké rozumné dohodě.
Prohlídka proběhla docela normálně. Byt jsme si prošli, na pár věcí jsme se zeptali a pak přišla řeč na cenu. A tady to začalo být zajímavé. Požadovaná částka byla poměrně vysoká už na první pohled. Když jsme si doma srovnali ceny podobných bytů v okolí, vycházelo to spíš na horní hranici trhu. A to mluvím o bytech, které byly často v lepším stavu.
S manželkou jsme o ten byt ale měli zájem. Jen jsme věděli, že za tu cenu by nám už skoro nic nezbylo na rekonstrukci. Tak jsme se zkusili slušně zeptat, jestli by byli ochotní bavit se o nějaké slevě. Řekli jsme jim narovinu, že byt se nám líbí, ale že je potřeba počítat s dalšími investicemi. A že vzhledem k tomu, jak dlouho už je byt v nabídce, by možná stálo za to zvážit trochu nižší cenu.
Čekal jsem nějakou normální diskuzi. Místo toho se majitelé začali chovat, jako bychom právě nabídli něco úplně absurdního. Najednou začali mluvit o tom, kolik by ten byt mohl stát, kdyby byl někde jinde, jaká je dnes situace na trhu a že podobné byty se prý prodávají za mnohem víc. Dokonce to chvíli vypadalo, že místo aby se bavili o slevě, snaží se cenu spíš ještě zvednout.
Snažil jsem se to držet v klidu a znovu jsem vysvětlil, že chápeme jejich představu, ale že se zároveň díváme i na realitu – stav bytu, náklady na rekonstrukci a ceny v okolí. Jenže čím víc jsme mluvili, tím víc jsem měl pocit, že nás vlastně vůbec neposlouchají.
Pak přišla věta, která to celé definitivně uzavřela. Majitel se na mě podíval a řekl: „Takový byt bych v Praze prodal za trojnásobek.“
Chvíli jsem na něj jen koukal. V hlavě mi běželo, jestli to myslí vážně. Pak jsem jen pokrčil rameny a odpověděl: „Tak ho tam prodejte.“
Tím to vlastně skončilo. Poděkovali jsme za prohlídku a odešli. Cestou domů jsme se s manželkou chvíli smáli, protože celá ta situace byla vlastně dost absurdní.
Byt jsme nakonec nekoupili. Ale aspoň jsme si znovu potvrdili jednu věc – při hledání bydlení dnes člověk nepotřebuje jen peníze a trpělivost. Občas se hodí i pořádná dávka nervů.
