Článek
Když člověk sleduje média nebo čte internet, má skoro pocit, že řemeslníci dneska žijí jako králové. Pořád se píše o tom, že nejsou lidi, že mají zakázky na rok dopředu a že kdo umí něco rukama, může si říct skoro jakoukoli cenu.
Já dělám elektrikáře. Živnost. Máme malou partu, pár kluků, se kterými děláme zakázky hlavně po bytech a domech. A ano, práce je opravdu hodně. O tom žádná. Jenže to není tak jednoduché, jak to někdy zvenku vypadá. Zakázky jsou, ale otázka je jaké.
Typická situace vypadá třeba takhle. Přijedeme do bytu, který si někdo právě koupil. Staré rozvody, hliník ve zdi, zásuvky pamatují devadesátky. Majitel chce kompletně novou elektřinu. Projdeme byt, změříme místnosti, sepíšeme rozsah práce, materiál, rozvaděč, kabely, zásuvky, světla. Pak si sedneme a spočítáme cenu.
Řekněme třeba dvě stě padesát tisíc.
A v tu chvíli přichází ta známá reakce. Lidi se začnou chytat za hlavu. Že je to strašně moc. Jestli by to nešlo levněji. Jestli se to nedá udělat nějak jednodušeji. Nebo jestli by se něco nemohlo vynechat. Často přijde i otázka, jestli by to nešlo „nějak bez papírů“, nebo jestli by nebyla varianta udělat jen část a zbytek později.
Jenže ono to v dnešní době vlastně žádné obrovské peníze nejsou. Materiál stojí spoustu peněz. Kabely, jističe, rozvaděče, všechno šlo za poslední roky nahoru. Do toho práce několika lidí, doprava, nářadí, odvody, daně. A hlavně – všechno musí být podle předpisů, revize, normy.
Když si to člověk opravdu spočítá, nezbývá z toho žádná pohádková marže. Spousta lidí má představu, že když řekneme nějakou cenu, tak většina z toho jde rovnou do kapsy. Realita je taková, že z té částky se zaplatí materiál, lidé, náklady na podnikání a až úplně na konci zůstane něco, z čeho má člověk vlastně žít.
A další problém jsou lidi. Nových elektrikářů přichází ze škol minimum. Mladí kluci o řemeslo moc nestojí, spousta z nich chce dělat něco jiného. Takže když potřebujete rozšířit partu, sháníte, kde se dá. Někdy přes známé, někdy přes inzeráty, někdy prostě čekáte, jestli se někdo šikovný neobjeví.
My máme v týmu i pár Ukrajinců. A upřímně, bez nich by to dneska šlo jen těžko. Dělají normálně s námi, ve skupině. Většina z nich maká poctivě, někteří jsou dokonce šikovnější než kdejaký Čech. Za ty roky jsme neměli žádný velký problém.
Jenže u některých klientů na to stejně narážíme.
Nedávno jsem řešil jednu zakázku. Byt po rekonstrukci, starší paní ho koupila jako investici a chtěla kompletně předělat elektřinu. Seděli jsme u stolu, prošli jsme projekt, spočítali cenu, domluvili rozsah prací. Všechno vypadalo, že se dohodneme.
Pak přišla řeč na termín. Řekl jsem jí, že bychom mohli začít asi za měsíc a že na tom bude dělat parta čtyř lidí.
A ona se tak nenápadně zeptala:
„A kdo tu práci bude vlastně dělat?“
Řekl jsem jí, že kluci z naší party. A že tam budou i dva Ukrajinci, kteří s námi normálně dělají.
V tu chvíli se trochu zarazila. Pak začala opatrně vysvětlovat, že jí se to úplně nelíbí. Že by radši, kdyby to dělali jen „místní“. Že člověk dneska nikdy neví. Že se bojí, aby něco nezmizelo, nebo aby práce nebyla špatně udělaná.
Poslouchal jsem ji chvíli a pak jsem jí řekl docela jednoduše, jak to je. Lidi prostě nejsou. Buď to udělá naše parta tak, jak je, nebo si může zkusit najít někoho jiného. Případně si to může udělat sama.
Nijak jsem se s ní nehádal. Jen jsem jí vysvětlil realitu.
Chvíli nad tím přemýšlela, pak řekla, že si to ještě rozmyslí. Nakonec se zakázka zrušila.
Upřímně mě to trochu mrzelo. Nebyla by to špatná práce, byt byl relativně jednoduchý a všechno bylo dobře připravené. Navíc takové zakázky jsou pro nás vlastně ideální – jasný rozsah práce, dobrá příprava a člověk ví, na čem je.
Na druhou stranu jsme během týdne vzali jinou zakázku. Takže pro nás se vlastně nic zásadního nestalo.
Jediný rozdíl je, že my teď budeme dělat elektřinu někde jinde. A ta paní bude nejspíš ještě pár měsíců obvolávat elektrikáře a čekat, jestli někdo přijde.
Možná půl roku. Možná rok.
A dost možná nakonec stejně skončí u nějaké party, kde budou úplně stejní kluci, jaké jsme jí nabízeli my. Jen se možná budou jmenovat jinak.
